Dukla 61: Česká televize postavila tragicky zesnulým havířům důstojný pomník
Včera večer odvysílaný druhý díl televizního filmu Dukla 61 završil úspěšný půlrok originální hrané tvorby České televize. S poměrně vřelým přijetím se setkaly již seriály Dabing Street, Vzteklina i film Metanol, drama o tragédii v dole Dukla pak ční skoro nad vším, na co jsme obyčejně zvyklí z českých televizních obrazovek. A to takovým způsobem, že člověk až pojme podezření, že se v televizi ocitlo omylem. Slušela by mu totiž i plátna kin.
Zoufalým problémem českého filmu posledních let jsou scénáře, respektive dramaturgie. Snímky bývají plné slepých odboček, nevyužitých motivů. Nevědí, o čem jsou a o čem chtějí vyprávět. A právě v tomto ohledu vyhrává tvůrčí tým Dukly 61 v čele s režisérem Ondříčkem a scenáristy Jakub Režným a Matějem Podzimkem, jenž včera dokázal smysluplným a uspokojivým způsobem uzavřít většinu linek, které rozehrál před týdnem. Dvojdílný film působí kompaktním dojmem.
Vyvinutý smysl pro vyprávění je patrný z dějových oblouků čtyř hlavních postav. Ty byly na konci prvního dílu zanechány v nezáviděníhodných pozicích a stavech mysli. Druhá část je donutila tyto stavy konfrontovat a zaujmout nová stanoviska. Otec Milan Šlachta (ztvárněný tradičně výborným Markem Taclíkem) tak například při pokusu o záchranu v dole uvězněných havířů včetně vlastního syna musel čelit minulému traumatu ze smrti kamaráda. Zmíněný syn Petr (Oskar Hes známý již z televizní Pustiny) je v druhém díle spíše tažen okolnostmi, než aby byl aktivním hybatelem děje. Ta tam je rázem jeho až nevhodně rychle nabytá sebejistota plynoucí z domněle hladkého zapadnutí mezi partu zkušených havířů.
Petrova matka a Milanova manželka Marie pak musí čelit realitě svých nejhorších obav, jež byly minule jasně představeny – a nutno podotknout, že Martha Issová zvládla svou roli bravurně. I přes strohý, rázovitý Mariin projev cítí divák emoce v jejím nitru, což platí zvlášť o poslední scéně. Ta funguje jako dojemný, humanistický dovětek jinak smutně vyznívajícího filmu.
Pokud lze mít výtky k dějové lince některé z hlavních postav, pak k té, kterou scenáristé napsali Petrově přítelkyni Janě. Ta sice reaguje na agresivní až násilný Petrův výpad z konce první části demonstrativním odchodem z domu, když ovšem dojde v dole k požáru a Petrově uvěznění uvnitř, je vše špatné zapomenuto. Hned několik postav se navíc k dané události vyjádří v tom smyslu, že „chlapi jsou takoví“ a že se vlastně nic moc nestalo. Film pak toto vyznění už nikterak nereviduje, takže lze nesouhlasně zamručet. A to jak vůči zobecnění, že chlapi takoví jsou, tak proti myšlence, že ženy by se s tím měly smířit. Zároveň přitom dojem z Jany ovlivňuje, že oproti svým zkušenějším kolegům působí Antonie Formanová jako herecky mírně slabší článek.
Životnost postav, respektive skutečnost, že ani jedna z nich není nahlížena černobíle, jsou pak klíčovými prvky divákova zájmu a zaujetí v katastrofické části Dukly 61. On totiž požár v dole, jehož nejnebezpečnějším aspektem je kouř, není natolik filmově vděčnou katastrofou, aby se z ní dala jednoduše udělat „akční jízda“ známá z některých zahraničních žánrových filmů. Tvůrci to díky bohu pochopili a nesnažili se skutečnost nijak přibarvovat.
Dukla 61 tak naštěstí i v druhém díle zůstala prvořadě dramatem, které se nesnížilo k užívání akčních atrakcí, naopak raději dopovědělo příběh svých postav. Když tedy horníci v šachtách narazí na zlověstně se přibližující jedovatý kouř, má film divákovu pozornost i bez toho, aby třeba tornádo v oku lahodících záběrech demolovalo americký středozápad. Jako malou výtku lze nicméně uvést, že dění v podzemí je nakonec ve filmu utnuto snad až příliš znenadání.
Již po premiéře prvního dílu se hojně diskutovalo o autenticitě či neautenticitě přízvuku, jímž postavy hovoří. Autor recenze v tomto bodě jako rodilý Jihočech prohlašuje, že „skutečná ostravština“ mu zní obdobně hrozně jako „pražská ostravština“, z daného hlediska tedy Duklu 61 posoudit nedokáže. Relevantnější by nicméně byla spíše diskuze nad tvůrčím rozhodnutím užít i místní nářečí. To v řadě momentů pro diváky „odjinud“ dosti komplikuje srozumitelnost některých dialogových výměn, byť smysl je vždy možné alespoň odtušit. V rámci snahy podat autentickou a realistickou výpověď o lidech, kteří zahynuli při práci, již by většina z nás dělat nechtěla (a nemohla) ani za živého boha, lze ale tuto volbu ocenit.
Tak je ostatně nutné přistoupit k celému filmu. Ocenit, že vznikl.
