Rok 1968 pohledem slavných a v jejich vzpomínkách
„Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“
I po půlstoletí zaznívají tato zlověstná slova, jež odvysílal Československý rozhlas, v uších pamětníků jako neblahá předzvěst toho, že s iluzemi – přiznejme si, že s odstupem času velmi naivními – o možnosti budování socialismu s lidskou tváří je nadobro, nebo alespoň přinejmenším na hodně dlouho konec.
Ten vpád znamenal šok
Pražské nakladatelství Universum připomíná tyto ponuré události v knize Petra Macka1968 OČIMA 50 SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ. Autor vyzpovídal pestrou škálu herců, režisérů, scenáristů, zpěváků, umělců, bavičů, sportovců, moderátorek, lékařů atd. atd., kteří se mu svěřili, jak prožili nejen přelomový srpen, ale rok 1968 obecně. Otázky jsou kladené na tělo a jdou do hloubky. Dotazovaní se mnohdy vyjadřují s odzbrojující upřímností, někteří necítí potřebu dělat ze sebe přímé oběti, když se jim osobně koneckonců nic tak hrozného nestalo. Jedno se však odpověďmi line jako červená nit, a to, že vpád armád pěti našich spojenců, mající za následek kromě zmařených lidských životů také konec nadějí, znamenal šok.
Je jistě zajímavé konfrontovat vzpomínky první dámy Československé televize, moderátorky Kamily Moučkové, snad nejvýraznější tváře srpnové okupace, kterou její odvážné vystupování stálo místo, a herečky Jaroslavy Obermaierové, jež se zpovídá, jak nesnášela díl pojednávající o roce 1968 ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Dalšími dotazovaný pak byli třeba Jiří Menzel, Jiřina Bohdalová, Rudolf Hrušínský, Jan Pirk, Naďa Urbánková, Helena Vondráčková, Eva Pilarová, Jana Šulcová, Petr Janda nebo Karel Vágner.
Jako by to bylo včera...
Petr Macek měl šťastnou ruku při výběru často naprosto odlišných osobností, z nichž některým, jako například Martě Kubišové, jejich statečný postoj vynesl na dlouhá léta zákaz vystupování, zatímco jiní zdárně proplouvali. Každý soudný čtenář jistě dokáže posoudit upřímnost jednotlivých výpovědí. Mackovi se každopádně podařilo evokovat čtivou formou dobu. Padesát let – a přesto se někdy zdá, jako by to bylo včera…
Možná že by nebylo od věci navázat na tuto publikaci vzpomínkami sice čtenářsky ne tak atraktivních, ale obyčejných lidí – studentů, dělníků, úředníků –, kteří nicméně také představovali součást toho, čemu se tehdy říkalo obrodný demokratizační proces a při srpnové okupaci a v dalších týdnech přinášeli někteří z nich oběti nejtěžší. Mezi zemřelými následkem invaze totiž nacházíme právě je, a nikoli umělce.
