Takhle už Kupku možná neuvidíte. Ve Valdštejnské jízdárně čeká výtvarná lahůdka
Ačkoliv tomu často nechceme věřit, i někteří čeští umělci dosáhli skutečně světového formátu, a co víc, stali se dokonce průkopníky, řekli bychom snad i „hipstery“ své doby. Ne jiný byl František Kupka, a to bez nadsázky. Je možná vůbec největším malířem, který vzešel z naší kotliny. Francie, Mekka umění, jej uznává natolik, že výstavu jeho děl v pařížském Grand Palais navštívilo skoro čtvrt milionu lidí. Pojďme Francouze pokořit.
Retrospektivní výstavu František Kupka 1871–1957 můžete navštívit až do 20. ledna následujícího roku. Doporučuji ale výstavu ve Valdštejnské jízdárně nezmeškat. Je dost možné, že Kupkovo dílo v takové šíří už neuvidíte. Anebo alespoň dlouho ne. Exhibice mapuje malířovu tvorbu od počátku až do doby těsně před jeho smrtí.
Výstava by mohla přesvědčit i ty, kteří nevěří na abstraktní umění a tvrdí, že ho dělají lidé, kteří prostě neumějí malovat. Tím nechci obhajovat úplně každý černý čtverec na bílém pozadí. Ale lidé, kteří se uměním, nejen tím výtvarným, zabývají dlouhodobě, začínají po tom, co dokonale ovládnou techniku, hledat. To hledání ne vždy, ale velmi často odvádí umělce od hyperrealistického zobrazování. Často vede ke zjednodušování, ale aby malíř mohl zjednodušovat přesně a výstižně, musí ovládat realistickou kresbu. A výstava je uspořádaná skutečně tak, že návštěvník může sledovat, jak se tvorba přese všechny fáze vyvíjela.
Realistickou kresbu Kupka ovládal bezesporu. Však se taky, což málokdo ví, skoro celý život živil ilustrací. Dělal například obálky francouzských satirických časopisů. I tuto část umělcovy tvorby si ve Valdštejnské jízdárně můžete prohlédnout. Realistické a technicky dokonalé kresby tvořil souběžně s tím, že se ve světě olejových barev snažil odhalit podstatu pohybu – nejprve kruhového a později vertikálního. Zajímal se o linii a o to, jak vyjádřit objem jinak než pedantským stínováním.
Svými malbami by se toho času moc neuživil. Když se začal dostávat k fauvistické barevnosti, jeho obrazy byly pro tehdejší publikum příliš šokující. A podle mnohých kritiků nesprávné. V roce 1912 vystavil Kupka svůj proslulý obraz Amorpha – Fugue à deux couleurs (Amorfa – Dvoubarevná fuga) a pak už se mu nedostávalo téměř žádné kritiky. Výtvarný svět, který se teprve vyrovnával s kubismem, fauvismem a dalšími avantgardními směry, prostě nevěděl, co na to říct. Dnes se má za to, že Kupka byl skutečně první, kdo se začal vyjadřovat abstraktně.
Velmi zajímavá je podle mě sekce výstavy Mašinismus, která několika obrazy mapuje Kupkovu fascinaci průmyslovou výrobou, do které mohl nahlédnout díky svému příteli a podporovateli Jindřichu Waldesovi, a zároveň tehdy ještě ne příliš populární hudbou – jazzem. Tyto dva aspekty pro něj vykreslovaly část tehdejší doby. Obrazy jsou skvělé jak svou barevností, tak i kompozicí a dokážu si skrze ně živě představit zvuk ozubených kol doprovázený jazzovou melodií. Jako by malíř skutečně dokázal olejem zaznamenat jak pohyb, tak zvuk.
Jediné, co bych kurátorům výstavy vytkla, je scénografie. Z pohledu shora má sice tvar, do nějž je prostor rozčleněn, připomínat jeden tvar z Kupkova obrazu (který jsem tam neobjevila), ale některé jeho obrazy, hlavně ty abstraktní, by kolem sebe potřebovaly více prostoru. Ten ale Valdštejnská jízdárna nemůže poskytnout. V pařížském Grand Palais měl nejspíš Kupka ještě trochu jinou atmosféru. Obecně si mohli kurátoři trochu více pohrát s instalací.
Krom stísněnosti prostoru je však výstava velkolepá a svým rozsahem ojedinělá. Nejkompletnější výstavu Kupkových prací, která se v Česku doposud ocitla, si rozhodně nenechte ujít.
