Světově proslulý jazzový chameleón Emil Viklický vyráží na narozeninové turné
Emil Viklický je hudební pojem, který by jistě vystačil na samostatnou knihu. Moravský rodák z Olomouce, kde mimochodem vystudoval na Univerzitě Palackého obor numerická matematika, již během studií propadl hře na klavír a upsal se jazzu. Mezi světové hvězdy mu pomohl i studijní pobyt na Berklee College v Bostonu, kde se potkává například s kytaristou Billem Frisellem a v roce 1979 s ním i nahrává jazzem a funky protkané album Okno, které doplňují ještě dva vynikající hráči – bubeník Vinton Johnson a na baskytaru Kermit Driscoll.
Do obecného povědomí se dostává zejména šťastnou volbou kombinovat jazz a moravskou hudbu. Již jeho rané album V Holomóci městě (1979) zaznamenalo velmi pozitivní ohlas u posluchačů i hudebních kritiků. Vedle ryze jazzových nahrávek se opakovaně rád vrací k folklórním inspiracím z rodného regionu. Nejvýrazněji asi na albu Za horama, za lesama (1990) s hostující Ivou Bittovou nebo na desce Prší déšť (1996), kterou nahrál s houslistou a primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou a zpěvačkou a cymbálistkou Zuzanou Lapčíkovou. Je krásné poslouchat souznění piana a cimbálu a chvílemi nevědět, který z nástrojů právě zní.
Po návratu ze studií v USA rozvíjel Emil Viklický i dále zahraniční kariéru – například svou účastí v ansámblu Lou Blackburn International Quartet, s nímž vystupoval v řadě zemí západní Evropy. V letech 1982 a 1983 pobýval ve Finsku, kde intenzívně spolupracuje se skladatelem, trumpetistou a hráčem na syntezátory Jarmem Sermiläm. Z jejich společných nahrávek vzniklo například zahraniční kritikou vysoce hodnocené album Confluence (1985).
Po roce 1990 zájem o jeho hráčský um strmě stoupá a stává se mezinárodně vyhledávaným hudebníkem. Na svém kontě má desítky alb a dlouhodobě spolupracuje s řadou světově uznávaných muzikantů. Je ale činorodý i v jiných oborech. Je autorem tří oper a nebojí se ani spolupráce s alternativní scénou. Kromě jmenované Ivy Bittové spolupracoval třeba na společných nahrávkách s Alexem Švamberkem či výtvarníkem Jiřím Anderlem.
Na konci tohoto roku oslaví Emil Viklický 70 let. Podle jeho aktivit a vitality byste mu ale hádali klidně o dvacet let méně. Jen tento rok vydává tři alba – Humoresque (s kontrabasistou Petrem Dvorským a bubeníkem Erniem Adamsem), pro japonský label Venus připravil Moravian Romance: Live At JazzFest Brno 2018 s kontrabasistou a zakladatelem legendárních Weather Report Miroslavem Vitoušem, a ještě stihl v říjnu pro nakladatelství Galén nahrát se svým triem písničky Šlitra a Suchého. Nyní vyráží se svou kapelou na pražské narozeninové turné, jež završí společným vystoupením s Miroslavem Vitoušem.
Co vás na hudbě přitahuje?
Hudba je pro mě především veliké dobrodružství, radost z vytváření muziky. Ať už u stolu s tužkou v ruce při rozpracování motivu, doma u klavíru, nebo na jevišti v jazzklubu při improvizaci.
Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?
Spíš než vize versus impulsívní plynutí jde při komponování o střet racionálních metod s hudební intuicí. Můžete mít vizi (racionální nápad), že budete používat všeintervalové dvanácti tónové řady. Anton Webern znal jen čtyři tyto řady. De facto znal jen dvě, ty druhé dvě vznikly račím způsobem, přehrál si je pozpátku. Dnes díky počítačům víme, že všeintervalových dvanáctitónových řad je zhruba 3600. Viz sborník Nové Cesty Hudby 1971–72 (autor výpočtu programátor Jiří Ján).
Při studiích matematiky mě zaujaly vzorce Iannise Xenakise, který na nich postavil svoji kompoziční metodu. Vytvořil jsem si ještě komplikovanější modely. Bez použití hudební intuice tyto metody nevedou k cíli. Je to slepá ulička.
Jaký má tedy být poměr racionální úvahy a impulsívní hudební intuice? Je to 50 na 50? Kdepak. Pro každého skladatele a pro každou skladbu je tento poměr jiný, nelze to určit.
Trio mladých absolventů HAMU mi nedávno natočilo Partial Symmetry, skladbu z roku 1982, která částečně vychází z matematických modelů. Je to pro mne uzavřená kapitola, přestože interpreti dokázali ze skladby vydolovat muziku.
Co vás poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co si musí každý poslechnout?)
Zaujal mě americký soudobý skladatel George Walker (narozen 1922) a jeho „Octatonic pitch structures and motivic organization“, za skladbu Canvas dostal Pulitzerovu cenu. Je to podobná organizace hudebního materiálu jako například Tónové skupiny Aloise Simandla Piňose nebo Konstanty od Jana Kapra. Sleduji také amerického jazzového pianistu Ethana Iversona, který kombinuje jazz s evropskými vlivy a má skvělý blog Do The M@th.
