Průkopník českého ambientu Pavel Richter představil šesté album dua Richter & syn, nazvané tajemně Microtonia
Jestli je nějaký zakladatel české ambientní scény, tak je to rozhodně kytarista Pavel Richter, který více než 40 let okolo tohoto žánru osciluje. Není proto náhoda, že v letošním roce, kdy si připomínáme 40 let od vydání signifikantního alba Briana Ena Music For Airports, definujícího ambientní hudbu, zmíníme i tohoto stále činného pražského hudebníka.
Veterán tuzemské scény Richter přitom prošel řadou výrazných uskupení, ať už to byli alternativní Švehlík, Dunaj s Ivou Bittovou, trio Janota–Fidler–Richter či Guru Band s Janou Koubkovou a Alanem Vitoušem. Zapomenut je dnes projekt Amalgam propagátora new age Vlastimila Marka z konce 70. let, ale pro talentovaného kytaristu to byl právě ten pomyslný odrazový můstek. Po následných experimentech s magnetofony a koncerty s Oldřichem Janotou a filmovou hudbou pro Pražskou 5 – zakládá skupinu Richter Band, která již produkuje sebevědomou hudbu založenou právě na ambientních náladách.
Průkopník ambientu i pozoruhodný studiový mág, pro něhož je kytara jen jedním z mnoha vyjadřovacích prostředků, v poslední době vystupuje zejména v „rodinné hudební firmě“ se synem Jonášem jednoduše nazvané Richter & syn. Za sebou již mají šest studiových alb. To poslední vydali právě letos na své značce Richtig Music v polovině listopadu a nese tajuplné jméno Microtonia. Po předchozích experimentech se tak duo vrací ke klidnějším náladám. Prvotním impulsem pro album bylo elektronické mikrotonální zpracování zvuku nástroje awakening bell. Tento perkusívní metalický nástroj po úderu paličkou připomíná dlouhoznějící zvuk tibetské mísy nebo gongu. Je laděný na frekvenci 512 Hz a slouží především k relaxaci a harmonizaci těla.
Album vycházející z relaxačního zvuku tohoto nástroje se ale pomalu ponořuje do spletitých nálad elektroniky a repetetivních partů Richtrovy kytary, místy připomínající nejlepší období zmiňovaného Richter Bandu. Nejde o náhodu, ale o promyšlený koncept nálad a emocí, míchání osvedčených poloh s novými, rafinovanými zvuky a postupy. Skladby se mění, zvuky překvapují a nahrávky pomalu proplouvají snovými a zvukovými melancholickými krajinami. Na chvíli se ocitáte v temném tunelu a za chvíli jste na mlžným oparem zahalené orosené louce, stačí zavřít oči. Pro ideální poslech Microtonie bych doporučoval jízdu vlakem s krajinou míhající se za okny.
Co tě na hudbě přitahuje?
Hudba mě provází celý život a co mě na ní přitahuje? Asi její meditativní, ale i extatická rovina.
Máš nějakou vizi, za kterou směřuješ, nebo necháváš hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?
Někdy je na začátku nějaká vize ve smyslu – jak by asi znělo... nebo setkání s novým nástrojem A pak už to impulsívně plyne.
Co tě poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co si musí každý poslechnout?)
Vlastní tvorba. A to si musí každý poslechnout.
