Poustevnický život ve skříni od firmy IKEA okořeňují hrdince slivovice i komplikované rodinné vztahy
Spisovatelka a překladatelka z němčiny Tereza Semotamová napsala pozoruhodný existenciální román Ve skříni. Hrdinka si v něm prakticky vyzkouší bydlení na motivy filozofa Díogena ze Sinópé. Nebydlí však ve vypitém sudu od vína, ale ve skříni od firmy IKEA, kterou rafinovaně zaparkovala na dvoře pod balkónem sestřina bytu. Paralelně se svým životem tak prožívá i vztahy rodinné a partnerské. A tento stabilní mikrokosmos tvoří protiváhu jejímu díogenovskému dobrodružství.
Děj románu Ve skříni je rozpjat mezi moravským venkovem s jeho uzeným a slivovicí, Jadranem, Německem a Českem, především Prahou a bezútěšnými středními Čechami remízků, stepí a vesnických fasád opráskaných bahnem z obručí kamiónů. Sem se autorčina bezejmenná hrdinka po konci mizerného vztahu prožitého v cizině vrací po partnerově záhadné smrti. Nemá ale kam hlavu složit, a tak si vleze do skříně zděděné po své sestře a umístěné do vnitrobloku. Autorka Tereza Semotamová (*1983) má na rozdíl od šovinistických jinolidí Čechy a Prahu ráda – na stránce 177 jim věnuje líbezné vyznání, které si patrioti, romantici a milovníci pragensií nesmějí nechat ujít. Zní jako z Paracelsovy smaragdové desky: Zde se mnou slovo hraničit smí v pokoji a míru./ Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím./ Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem./ A jsem-li to já, pak je to každý, kdo je tolik co já.
Právo na vzpouru
Ideově dosahuje Tereza Semotamová v románu Ve skříni mocného účinu srovnáváním linií modernity (v pásmu děje v supermarketech, užíváním technických vymožeností jako mikrovlnka nebo dálkovým cestováním, reflexí konzumního života i reakcí na něj), starosvětským dramatem rodiny a vztahů (vzpomínkami, postavou babičky, rodičů a ostatních příbuzných a přátel) a podílem filozoficko-mytickým, spočívajícím v prolínání intimního a kosmického, proudu hrdinčiných myšlenek a světa vůkol, hraničními stavy a vzpourou proti destabilizující stabilitě, konzervované nehnutosti společenských vztahů. Jedná zcela v legitimní intenci romantismu – jde o právo na vzpouru proti společenským omezením svobodného rozvoje osobnosti.
Zdatná lekce
Ve skříni hrdinka trochu nasává slivovici z placatky jako prevenci proti nachlazení, čímž odlehčuje děj svých prožitků a činí je intenzivnějšími. Lze jí jenom vytknout, že nevěnovala více pozornosti tabáku a jeho stimulačnímu vlivu na centrální nervovou soustavu i jako antistresoru. K pochopení třeba dodat, že autorčina reflexe jednoznačně potvrzuje teorii, že takzvané civilizační drogy jsou nezbytné pro životní rozvoj, ať už slivovice pro jistý moment uvolnění a opojení, tak tabák, resp. konopí pro atavismus bezpečné a zručné manipulace s ohněm a smyslové vnímání dýmu i taktilní gestikulaci se smotkem, dýmkou či cigaretou jako projevem kolektivní vzájemnosti a utužení kmenové solidarity, přesahující k metafyzickému neznámu. Cit ohně z nás dělá člověka. Tento fakt je neoddiskutovatelný a zákonodárcům jednoznačně uniká jeho smysl. A propos smysl: autorka románu Ve skříni o 222 stranách poskytuje zdatnou lekci nenucenou kompozicí, nevtíravým rytmem vyprávění, větnou kadencí a vyvážeností i zajímavým a propracovaným jazykem – a její knihu má smysl číst.
