Veronika Bednářová: Vzpomínka na Václava Vorlíčka, krále pohádek
Patřil k legendám Prahy 6. Vždycky dokonale upravený, elegantní a usměvavý, pohotový a ochotný vyprávět. Patřil k těm mála českým režisérům, kterého podle obličeje poznávali lidé ve věku od 3 do 100 let a ani v narvané tramvaji se nestyděli ho pozdravit a oslovit.
Tu přidal historku o Třech oříšcích pro Popelku, tu popsal, jak se nechal vyfotit v plášti čaroděje Rumburaka, když točil Arabelu. „Pohádka potřebuje lásku, romantiku a vkusný humor,“ shrnul v jednom z mnoha našich rozhovorů. Nebo, když bylo v tramvaji hodně dětí, prostě jen tak vyprávěl. Dokázal bavit novináře i své diváky na besedách: „Když mi bylo sedm, maminka mě zapsala do skauta. Byli jsme Podskaláci, vyrůstal jsem na Vltavě, i v zimě. To jsme jeli na bruslích až na Zbraslav, tam jsme se otočili, roztáhli větrovky a vítr nás hnal zase zpátky na Vyšehrad. Léto jsme trávili na plovárně, kousek od Vyšehradské skály, pod níž podle legendy žije jediný hlavní pražský vodník. A jak jsme se rádi potápěli, tak tady jsme se báli, že nás ve třímetrové hloubce popadne za ruku – a bude konec. Když jsem psal technický scénář k filmu Jak utopit doktora Mráčka, ty detailní znalosti Vltavy se mi moc hodily.“
Svůj pražský region ostatně v posledních letech opouštěl nerad. Novináři, často i zahraniční, za ním proto jezdívali do jeho oblíbené zahradní restaurace Kaštan ve Vokovicích; sedával tam s námi celé hodiny a neohroženě spřádal další filmařské plány. „Už si pohrávám s látkou na novou bláznivou komedii, párkrát jsem se sešel i s kamarádem, režisérem Zdeňkem Zelenkou, ale zatím se tím bavím sám. Námět vám neřeknu, nápady se kradou, znáte to.“
Zkrácený pohřeb Vorlíčka (†88) naštval Zelenku: Nedůstojné! Někde se stala chyba >>>
Nikdy nevynechal Vary
Navždycky si ho budu pamatovat taky u malinkého „novinářského“ baru hotelu Thermal. Nevynechal jediný ročník festivalu ve Varech. Postával tam u kafe s elegantní hůlkou, a když to ještě „zákon dovoloval“, pokuřoval a povídal si o nových českých filmech mladších kolegů. Pořád – a právem – se cítil být součástí filmařské komunity, pořád věřil, že taky natočí další film. V červenci 2017 převzal Cenu prezidenta MFF KV za přínos české kinematografii. Na jeho počet se tam na velkém plátně promítala komedie Kdo chce zabít Jessii? A režisér řekl: „Komedie potřebuje nápad. Díky němu vytvoříte možnosti pro situace, které pak během příběhu v humoru gradují, pokaždé o stupínek výš. To u publika budí zájem o to, jak to všechno dopadne. Pro komedii je ideální, když skončí v absurditě – to už divák zbystří, očekává, že přijde fór, a rád se rozchechtá. Ale i tenhle fór je třeba rozdělit, říkám tomu wander gag. Určitá situace se stupňuje až do nemožnosti, až ta pointa bouchne a diváci čůrají pod židli.“
Vyrostla jsem na Praze 6 a tak jsem Václava Vorlíčka znala od dětství. Měla jsem ho ráda a bude mi chybět. Nejen v tramvaji šestadvacítce a na festivalu v Karlových Varech, ale i na plátně. Na tu novou bláznivou komedii, jejíž námět nám neprozradil, bych se moc těšila.
