Hudba vás může přenést do jiné dimenze a zcela vám změnit život, říká Shina. A míří do Prahy i Brna
Slovenská autorka, zpěvačka a baskytaristka Shina, vlastním jménem Jana Lokšenincová, si po dlouhých letech ve skupině Longital odskočila k vedlejšímu projektu a společně se skladatelem Slavem Solovicem nahráli křehkou desku Analemma. Název desky je pojmenován podle trajektorie Slunce pozorovaného ze stejného místa na Zemi po dobu jednoho roku. A stejně jako fotograf musí na tento nebeský jev čekat celý rok, tak ani hudebníci na desce nikam nespěchají a jejich hudba pomalu zvolna plyne v jemných harmoniích, repetetivní, až minimalistické hudbě přibarvené smyčcovými nástroji, melancholickým pianem a emocemi zabarveným zpěvem.
Shina ale není jen talentovaná umělkyně. Je také agilní vydavatelka. Její Slnko Records za víc než sedmnáct let svého působení vydaly přes sto titulů. Vedle ryze alternativní hudby najdete v jejich katalogu řadu zvučných jmen – Janu Kirschner, Katarzii, Korben Dallas či Katarínu Málikovou. Posledním velkým počinem Slnko Records je tříalbový Triplet Andreje Šebana, který vychází v limitovaném počtu 600 kusů.
Shinu a Slava Solovice nyní můžeme vidět také v České republice během jejich turné k desce Analemma, kde odehrají tři koncerty, a to v Praze (28. 3.), v Brně (29. 3.) a ve Zlíně (30. 3.). Na scéně dvojici doprovodí dalších sedm muzikantů, takže kromě piana a zpěvu zazní i celesta, housle, viola, klarinet nebo elektronika.
Zeptali jsme se Shiny:
Co vás na hudbě přitahuje?
Hudba umí človeka přenést do úplně jiné dimenze, a to jak při poslechu, tak také při její tvorbě, změnit mu náladu během pár minut a někdy i život. Mně se například líbí, že na koncertě hodinu a půl nemusím na nic myslet a úplně se do toho ponořím. Zároveň se vždy energeticky tak nabiju, že dvě až tři hodiny po koncertě se cítím jako nový člověk. A velmi mě baví skládání, kdy pracuji s něčím, co mě úplně přesahuje.
Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?
Většinou na začátku procesu jen sbírám materiál, texty a melodie, jež nechávám přijít úplně volně a jen si je nahrávám a zapisuji bez nějakého přemýšlení. To jsou dary, které přijímám jako zálohu do budoucího procesu tvorby. Skrz ně se o sobě hodně dovím, protože si to nevymýšlím, ale to pěkné přichází. Tohle někdy trvá velmi dlouho a je to rozložené do více let. Když pak přistoupím k dokončení skladby anebo desky, tak už tak trochu vím, kam to celé směřuje, a snažím se tomu pomoci. Ale někdy je ten materiál tak silný, že mě to nenechá zkazit výsledek.
Co vás poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co by si měl každý poslechnout?)
Poslední dobou jsem poslouchala hudbu hlavně v domě na horách a ten je na česko-slovenském pomezí. Mám tam naladěnou stanici Vltava a tam jsem slyšela hodně klasické, současné vážné, ale i experimentální hudby a jazzu. Všechno možné, co bych si asi sama nepustila, a velmi mě to obohatilo. A také jsme občas dali na gramofon starou desku. To je takové dobrodružné, poslechnout si něco z doby, kdy jsem byla ještě někým jiným.
