Kdo je Pavla Horáková, čerstvá držitelka Litery za prózu? A je její román Teorie podivnosti podivný?
PAVLA HORÁKOVÁ (43), královna sociálních sítí, jde na dračku. Její první román pro dospělé, Teorie podivnosti, byl včera na slavnostním udílení cen Magnesia Litera vyhlášen nejlepší prózou uplynulého roku. Jeho autorka však loni publikovala i generační román Johana, napsaný spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou. S Jiřím Kamenem, mimochodem rovněž finalistou letošní Litery za prózu, pak připravila výběr z korespondence českých vojáků za první světové války Zum Befehl, pane lajtnant, volně navazující na jejich předchozí knihu Přišel befel od císaře pána.
Znám překladatelku a spisovatelku Pavlu Horákovou dlouho, i když především z profilu – ovšem nikoli facebookového. Sedáváme každé léto v redakci v Karlových Varech vedle sebe. Pavla sedí vedle mne jako šéfredaktorky osamoceně, protože se tam už nikdo jiný nevejde a protože pro Festivalový deník překládá z angličtiny do češtiny i naopak a potřebuje k tomu klid. Neznám tudíž Pavlu z anfasu. Tedy: neznala jsem. Dokud nevydala Teorii podivnosti.
K světu čelem
Svou prvotinou se k nám totiž staví čelem. Ke světu, k životu, ke svým čtenářům, obdivovatelům i početným fanouškům na Facebooku, které už několik let baví – kromě jiného – seriálem Partnerská souznění. Pokud jej neznáte, koukněte na něj. Pavla v něm fotí hlavně matky a dcery, otce a syny, partnery a partnerky, prostě lidi, kteří k sobě patří a jsou částečně (nebo úplně) stejně oblečeni. Vzájemnou vizuální kompatibilitu ostatně zkoumají i postavy Pavlina nového románu z vědeckého panoptika Ústavu mezioborových studií člověka.
Hlavní hrdinkou Teorie podivnosti je Ada, vědkyně. V první části knihy je celá taková přemýšlivá, věčně single a – nejistá. Pracuje v nepříliš vzkvétajícím Ústavu mezioborových studií člověka. Adin vědní obor, a tudíž celý románový svět se zdají být průnikem psychologie, sociologie, biologie, historie, antropologie a bůh ví čeho ještě. Ada vědecky zkoumá, proč jsou si někteří lidé vzájemně sympatičtí a jiní ne. Řeší taky, co s tím vším má dělat ona sama, úspěšná vysokoškolačka, zklamaná z kluků z fildy, jejíž poslední přítel, co fildu fakt neměl, si zfalšoval čistý trestní rejstřík a zmizel i s odcizenými předměty z Adina bytu.
Trošku melancholický milostný román
Teorii podivnosti můžeme číst jen jako trošku melancholický milostný román, ale bylo by to nespravedlivé a zjednodušující. Kniha má totiž všudypřítomnou rovinu magického realismu, byť říznutého českou racionalitou, kde se toho hodně děje nejen se životem hlavní hrdinky, ale i mezi nebem a zemí. Stačí jen říct, že Ada si zpočátku přivydělává sněním ve spánkové laboratoři, a pak se postupně na práci na plný úvazek vykašle a začne prostě… žít.
Ráda bych vám to celé prozradila, jenže víc napsat nemůžu, abyste si Teorii podivnosti, zčásti detektivku, zčásti filozofické pojednání a zčásti červenou knihovnu, koupili k Vánocům. Vyniká i po jazykové a stylistické stránce.
Od skládání uhlí po Foglara v sukni
Pavla sama je zajímavým příkladem toho, jakými klikatými cestičkami se ubírá lidská tvořivost. Učila se jako malá trochu anglicky (víte, jak to tehdá bylo), pak vystudovala gymnázium s rozšířenou výukou angličtiny a překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK; srbsky se naučila během raného mládí zčásti prožitého v Bělehradě…
Chvilku pracovala v televizi, když národ učila neobvyklé anglické fráze, několik let strávila jako redaktorka anglického vysílání Českého rozhlasu. Následně překládala slavné autory, hlavně z angličtiny (třeba Vonneguta, Pynchona nebo Bankse). Jenže pak pochopila, abych ji citovala volně, že knížka k překladu je pro ni totéž jako halda uhlí, kterou musí lopatou přeskládat na jiné místo, aby byla co nejpodobnější té původní. A tak, stejně jako hrdinka jejího románu, opouští původní profesi a vydává se jinam.
Nejdřív píše „jen“ pár úvodů a doslovů ke knihám jiných autorů, pak přichází sbírka současného dětského folklóru Kecy v kleci, jejíž je Pavla spoluautorkou a jejíž idea se rodí právě v redakci Festivalového deníku. Dále postupně („Vlastně ani nevím, jak se mi to udělalo v hlavě,“ řekla mi jednou) vymýšlí trilogii pro dětské čtenáře, dnes už slavné Hrobaříky. Jsou to knížky o skupince školáků, která řeší různé záhady, spojené často s prostředím Olšanských hřbitovů. Nikdy jsem Hrobaříky nečetla, ale díky neustálým výčitkám dcery („Kde mám ten třetí díl, cos mi slíbila už před dvěma lety?!“) vím, že to musí být čtení hodně poutavé. Pavla si za něj vysloužila přezdívku „Foglar v sukni“.
Vy si ale raději přečtěte její první román. Dozvíte se taky hodně o sobě.
