Ukrajina ve vichru 2. světové války: Devět kruhů pekla pro oběti násilí, rabování i kanibalismu
V souvislosti s ruskou anexí Krymu a následným vypuknutím války v Donbasu před pěti lety se u nás pronikavě zvýšil zájem o východoslovanskou zemi, která sice rozlohou překonává Francii, ale hospodářsky se propadla na pozici nejchudšího státu Evropy (spolu s Moldavskem), což je vzhledem k jejímu potenciálnímu bohatství jev přímo neuvěřitelný. Češi také přicházejí do styku s některými z více než šedesáti tisíc Ukrajinců, kteří u nás legálně pracují, a ti zvídavější se s nimi dávají do řeči, třeba aby oprášili někdejší znalosti povinné ruštiny. Tak se dozvídají i leccos z historie a neveselé současnosti této nešťastné země.
Pražské nakladatelství Academia tento trend správně podchytilo a právě obohatilo knižní trh novinkou Stalinova komanda, nesoucí podtitul Ukrajinské partyzánské jednotky v letech 1941–1944, jejímž autorem je Alexander Gogun, který se nyní věnuje výzkumné činnosti na Svobodné univerzitě v Berlíně a dříve působil coby přednášející na univerzitě v Postupimi a stipendista v Nizozemském institutu pro dokumentaci války (NIOD) v Amsterodamu. Překladu z původního, ruského originálu se zhostil vynikající rusista Libor Dvořák.
Pravdivé dějiny
Academii je třeba pochválit za průkopnický čin, jelikož pravdivé dějiny partyzánské války v Sovětském svazu během okupace Německem a jeho spojenci u nás dosud nevyšly. Zájemci o toto drastické období mají v povědomí zakotveno, že se vyznačovala zcela mimořádnou brutalitou a nesmírnými oběťmi. O tom, co se tam konkrétně dělo, mohli filmoví fanoušci načerpat poznatky z vynikajícího filmu Wojciecha Smarzowského Volyň (tedy pouze ti, jimž to dovolily silné nervy, protože taková drasťárna se opravdu hned tak nevidí).
Spálená země
Autor zaměřil svou pozornost především na neznámé aspekty guerillové války, v níž její leckdy nechtění účastníci prošli všemi devíti kruhy pekla. Aplikace taktiky spálené země, záměrné provokování okupantů, a tudíž vyvolávání jejich krutých represí proti civilistům, ničení vlastních vesnic provázené rabováním, násilnostmi a sexuálními zvrácenostmi – to vše doprovázelo vedení partyzánské války na Ukrajině. A jak se praví v anotaci knihy, „...tohle vše nebyly nahodilé excesy masového krveprolití ani spontánní lidová odezva na krutost vládnoucích nacistů, ale zákonité rysy Stalinovy malé vražedné války“.
Poprvé publikované statistiky
Ukrajina se v letech Velké vlastenecké války dostala pod správu pěti útvarů: Zakarpatsko připadlo Maďarsku, Besarábie a severní Bukovina v roce 1940 Sovětskému svazu a v následujícím roce Rumunsku, které si navíc přisvojilo i území mezi Dněstrem a Jižním Bugem, čímž vznikla provincie Transnistrie s hlavním městem Oděsou, zatímco Halič se stala součástí Generálního gouvernementu s neblaze proslulým Hansem Frankem v čele a Krakovem jako metropolí. Ze střední, severní a severovýchodní oblasti a z jižní části Běloruské sovětské socialistické republiky vznikl Říšský komisariát Ukrajina, řízený brutálním a k potřebám a tužbám Ukrajinců naprosto hluchým Erichem Kochem. Správním střediskem tohoto útvaru bylo Rivno (u nás dříve známé jako Rovno).
O tom všem a ještě o mnoha dalších zajímavostech z nám nyní poměrně blízké, a přece tak vzdálené země, bráno našimi znalostmi její ne zas tak pradávné minulosti, se dočteme v Gogunově objevné (a zároveň objemné, neboť má 464 stran) knize, doprovázené množstvím často vůbec poprvé publikovaných statistických údajů.
