Návrat do tuhé normalizace: Vychází román ze života československých socialistických vysokoškoláků
Asi jsem dinosaurus, ale smysl retronormalizačního románu Pavola Rankova Legenda o jazyku – Nepomucký 1972 mi unikl. Zažil jsem přitom valnou část skutečností, o nichž jeden z nejpopulárnějších slovenských romanopisců pojednává a jichž se chce umělecky zmocnit: pel vysokoškolských normalizačních studií s povinným seminářem marxismu-leninismu, kádrování, indoktrinaci tupých hovězích mozků vysokoškoláků, demobilizaci vojenského výcviku studentů, výslechy StB v roli vyšetřovaného, jistý stres i adrenalin a nonšalantní nihilismus, jak se snoubil s paranoiou všedního života.
Román o tom všem asi nikdo nenapíše, ani já. A tak zatímco mí vrstevníci z oněch dob užívají šťavnatých plodů své kariéry, já žiju jinde a stačí mi teplý svetr a flaštička Pradědu na dosah.
Na úkor dalších deseti pokolení
Škoda, že Pavel Rankov (nar. 1964) se svým románem Legenda o jazyku – Nepomucký 1972, vydaným před pár týdny v překladu Petry Darovcové v nakladatelství Host, nevystoupil v totalitě! Musel by s ním sice do undergroundového samizdatu a prošel by si drsným kolečkem persekucí literáta, zároveň by však dodal zdařilé prozaické vylíčení života vysokoškoláků v intermezzu normalizačního socialismu (což byla taková mizerná doba po roce 1969, kdy se měli všichni dobře, protože je totalitní režim živil dost hustě na úkor dalších deseti pokolení).
Takhle, o půlstoletí později, je to anachronismus, minulými životy tkvíme v té době a zároveň jsme jinde, užíváme svobody a relativně si můžeme dělat, co se nám zachce. Máme při četbě více než tří set stran Legendy o jazyku – Nepomucký 1972 znovu zažít kontrast kvality života tehdy a nyní, abychom si svobodného dneška více vážili a nepodléhali choré nostalgii po totálním socialismu? Pokud ano, román Pavola Rankova tento účel plní. Jenže...
Žalostný masakr v mučírně StB
Formálně užil Pavol Rankov pozoruhodného prostředku – v toku vyprávění, jak se lineárně klasicky vine, užil v kapitole Tetička 5 sledu holých vět, artikulovaných jako staccato, čímž narušil uspávavý stereotyp vyprávění a naznačil další potence i alternativy příběhu. Ale k čemu: k popisu žalostného masakru v mučírně StB, a já nevím, zda je to spekulace, anebo literárně zpracovaný historický fakt, senzace bez uměleckého účinu užitá pouze k vyvolání šoku v mysli čtenáře.
Vysokoškolský večírek? Staropanenský sedánek
Literatura je zábava, čtenář se chce bavit. Drastická líčení v beletrii ho nepovznesou. Mě víc pobaví groteska, poučení o minulosti budu hledat v historických dokumentech a bádáních. Příběh rodiny přistěhovalce Dobrotky ze slovenského hornického města Handlová, studentské zkoumání legendy o Janu Nepomuckém a napětí, zda se ve zlatém relikviáři v Chrámu svatého Víta skutečně skrývá světcův konzervovaný jazyk, neskýtá moc pobavení.
Už docela budete zívat nudou při Rankovově popisu večírku na univerzitních kolejích. Ať se autor nezlobí, ale to se mu jistě zdálo v modlitebně večerní školy. Kolejní večírky přece vypadají úplně jinak než jako abstinentský staropanenský sedánek u kávy na zapřenou: pro inspiraci doporučuji poslechnout si píseň Michala Prokopa Kolej Yesterday s textem nezapomenutelného básníka Pavla Šruta. Lezení po hromosvodech na patro, iniciační mejdany, pařby, líbačky, všechno, na co mají rodiče obavy se zeptat – tak vypadá večírek na koleji, a žádný umravňovatel s tím nikdy nic nenadělá, neb národ studentský si diktovat etiketu nedá!
Doba dobrá leda k zapomnění
Obdobnou pochybu vyvolává autorova spekulace o cestě přes „železnou oponu“ ve finále románu. Bylo všeobecně známo, že hranice na Západ jsou prakticky neprostupné již od poloviny 50. let a neproklouzne ani myš.
Ale nedejte na moje výhrady. Legenda o jazyku – Nepomucký 1972 je román čtivý, ač doslovný až těžkopádně, a jistým způsobem evokuje atmosféru doby, na niž mnozí rádi zapomněli.
