Nacistické zločiny je třeba stále připomínat, jelikož někteří lidé mají krátkou paměť
Nakladatelství Lidové noviny právě vydalo objemnou, 743stránkovou knihu Vojtěcha Kyncla Bestie. Československo a stíhání nacistických zločinců. Někomu se možná zdá, že takřka tři čtvrtě století od konce nejvražednější války v dějinách lidstva je dané téma poněkud vyčpělé. Je tomu skutečně tak?
Pokud v posledních letech postavili dosud žijící obviněné před soud, vzbuzovali spíše soucit nežli nenávist. Stačí připomenout posledního válečného zločince stíhaného za činy spáchané na území bývalého Československa – Maďara Lászlóa Csatáryho, jenž podlehl 10. srpna 2013 v Budapešti ve věku 98 let zápalu plic.
713 trestů smrti; nejen pro Němce
Vojtěch Kyncl však ve své knize přesvědčivě dokládá, že otázka nacistických zločinů a zúčtování s nimi nejsou passé. (Namísto výrazu nacistických se dere se na jazyk slovo německých, jelikož zdaleka ne všichni pachatelé obludných zvěrstev vykonaných na bezbranných civilistech, válečných zajatcích a příslušnících „méněcenných“ národů a „podřadných“ ras byli nutně členy NSDAP, ale to je patrně dané snahou nedráždit dnešní, nepochybně demokratickou Spolkovou republiku Německo.)
Vojtěch Kyncl, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, uvádí velké množství konkrétních statistických údajů, v některých případech širší veřejnosti dosud neznámých. Tak například podle ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny bylo v letech 1945 až 1947 v souvislosti s činností mimořádných lidových soudů v českých zemích učiněno 132 549 trestních oznámení, z nichž bylo vyřízeno 130 114. Kvůli nedostatku důkazů došlo k odložení 40 534 případů a u 31 793 k upuštění od stíhání kvůli neznámému pobytu pachatele. Mimořádné lidové soudy odsoudily 21 342 osob, z toho 713 včetně 456 Němců k trestu smrti, z čehož 691 rozsudků bylo vykonáno. Postih Němců vůči Čechům činil 60:40. Není tedy pravda, že by justice stíhala výlučně Němce.
Teror okupantů postihl především civilisty
Na Slovensku měla retribuce odlišný průběh. Před soud se dostavilo 8058 obžalovaných, z nichž 65 odsoudili k trestu smrti. Poměr odsouzených podle národnosti (Maďaři – Slováci – Němci) představoval 60:30:10. Ani v zemi pod Tatrami tudíž justice nepostupovala zaslepeně.
Přínosné dílo doprovází rozsáhlý poznámkový aparát, jmenný rejstřík obsahující především jména válečných zločinců a osob podezřelých ze spáchání válečných zločinů, jakož i místní rejstřík. Hned v úvodu knihy autor správně poznamenává, že počet československých obětí v žádném případě nelze bagatelizovat, jak to v poslední době někteří publicisté rádi dělají, i když je nabíledni, že v porovnání s oběťmi Sovětského svazu, Polska nebo Jugoslávie jsme ještě nedopadli nejhůře. Naprostá většina československých obětí (88,5 procenta) ovšem zahynula v koncentračních táborech a jen 5,5 procenta v přímých bojových akcích. Z toho jasně vyplývá, že teror okupantů postihl v drtivé většině civilisty, mezi nimiž převládali Židé. Na české země připadlo 46 a na Slovensko 54 procent obětí. Z tohoto rozdělení však není jasné, kam jsou započítány četné oběti Podkarpatské Rusi, jejíž mnozí obyvatelé bojovali ve Svobodově armádě na východní frontě.
Chybování v hodnostech
Na závěr si nelze odpustit kritickou poznámku. Na straně 163 Kyncl o Němci Dönitzovi a Američanu Nimitzovi píše jako o generálech, ačkoli je notoricky známo, že Karl Dönitz měl hodnost velkoadmirála a Chester William Nimitz admirála loďstva! Takové chyby by se v jinak výborné a užitečné odborné knize vyskytovat neměly.
