Snad bychom se v případě havárie jaderné elektrárny zachovali správně, říkají herci z Černobylu
Minisérie HBO Černobyl se během prvních tří dílů stala podle hlasování uživatelů portálu IMDb.com nejlepším televizním seriálem všech dob. Jak na havárii jaderné elektrárny z roku 1986 vzpomínali herečtí představitelé hlavních postav na setkání s novináři v Londýně?
Emily Watson (vědkyně Uljana Chomjukova)
Jak vzpomínáte na havárii Černobylu?
Byla jsem tehdy v Bristolu, kde jsem studovala na univerzitě. Pamatuju se na ten pocit ohrožení. Nejdřív jsem jen zaslechla něco ve zprávách, míchaly se tam různé cizí jazyky, ale i z té změti jsem pochopila, že se stalo něco velmi dramatického a nebezpečného.
Jaderná energie. Jste pro, nebo proti?
To je velmi těžká otázka. Všichni víme, kolik energie dnes bereme z fosilních paliv a jak to Zemi ničí. Ale za sebe jsem rozhodně proti jaderné energii. Musíme k ní najít alternativu, která je podobně efektivní, ale ne tak nebezpečná. Jsme v energetické pasti.
Jak byste reagovala, kdyby ve vašem sousedství začala hořet jaderná elektrárna?
Posbírala bych rodinu a utekli bychom. Lidé, kteří žili u Černobylu, ale bohužel netušili, co se doopravdy děje a v jakém nebezpečí jsou. Doufám, že bych se zachovala správně, ale to člověk nikdy neví, dokud v té situaci sám není. Tvrdit, že bychom se zachovali jako hrdinové, by bylo projevem nemístné arogance. Snad to nikdy nebudeme muset řešit ve skutečnosti.
Stellan Skarsgård (politický funkcionář Boris Ščerbina)
Jak vzpomínáte na havárii Černobylu?
Byl jsem tehdy ve Stockholmu. Objevily se zprávy, že ve švédské jaderné elektrárně detekovali zvýšenou hladinu radioaktivity. Všichni jsme hned začali myslet na Harrisburg – havárii elektrárny Three Mile Island v Pensylvánii v roce 1979. Brzy se ale ukázalo, že tahle radiace přišla ze vzduchu a že pocházela z paliva používaného v SSSR.
Jaderná energie. Jste pro, nebo proti?
Když se o ní v roce 1980 ve Švédsku konalo referendum, volil jsem proti. Ale dnes je svět v daleko horším stavu než tehdy. Nejsem dost velký odborník na to, abych věděl, co lidstvu zaručí delší přežití, respektive jestli chceme „radši“ umřít na jadernou katastrofu, uhlíkové emise, zamoření plasty nebo na něco jiného. Máme přece tolik způsobů, jak sami sebe vyhubit. Ale jestli například chceme jezdit v elektrických autech, neměli bychom je nabíjet elektřinou z uhelných elektráren, to pak nedává smysl.
Nejspíš bychom měli udělat kompromis: dokud nenajdeme lepší alternativu, musíme se smířit s jadernou energií. Je sice riskantní a určitě bychom měli investovat i do obnovitelných zdrojů elektřiny, ale zatím pro jádro alternativu nemáme. Za několik let bude na Zemi dvakrát tolik lidí než dnes a musíme je nějak nakrmit; kdybychom se vrátili ve vývoji a přestali používat traktory, tak to nedokážeme. Analogicky k tomu musíme odněkud brát i elektřinu. Je to velmi choulostivá situace.
Jared Harris (vědec Valerij Legasov)
Jak vzpomínáte na havárii Černobylu?
Byl jsem tehdy v Londýně. Pamatuju si to dobře, dozvěděl jsem se o tom ze zpráv: v předpovědi počasí hlásili, že se k nám z východní Evropy přes Skandinávii blíží radioaktivní mrak. Varovali, abychom nechodili ven – a už vůbec ne, kdyby pršelo. Neměli jsme pít mléko a jíst houby, myslím, že dokonce ani jíst jehněčí. Ve zprávách se o tom mluvilo asi týden, pak se ten mrak přesunul nad Atlantik a tím to skončilo. Až později člověku došlo, že nás měli držet ve střehu daleko déle, klidně několik měsíců, protože Černobyl chrlil radioaktivní materiál ještě čtvrt roku po výbuchu.
Jak byste reagoval, kdyby ve vašem sousedství začala hořet jaderná elektrárna?
Asi všichni doufáme, že bychom byli stateční a udělali správnou věc. Že bychom se k tomu postavili jako k výzvě. Což přesně lidé u Černobylu udělat nemohli: neměli na vybranou, nesměli o sobě rozhodovat sami. Kdyby jim úřady hned řekly, o co jde, sami by hned sebrali děti a odvezli je pryč, nečekali by na evakuaci.
Craig Mazin (scenárista)
Jak vzpomínáte na havárii Černobylu?
Bylo mi patnáct. Pamatuju se, že se nám Černobyl spojoval do jednoho kontextu s havárií raketoplánu Challenger, která se stala tři měsíce předtím. Ta se pro nás Američany stala národní katastrofou a mezinárodní ostudou. Tak moc jsme byli pyšní na náš vesmírný program a na naše raketoplány, až jeden z nich vybuchl v přímém přenosu v televizi... Celou Ameriku to uvrhlo do truchlení a sebezpytování. A tři měsíce nato zažívá Sovětský svaz, náš tehdejší úhlavní nepřítel, něco podobného, respektive daleko horšího. Vzpomínám si, že nás to všechny zasáhlo. Vůbec jsme neměli chuť se Sovětům posmívat, ha ha, dobře vám tak: měli jsme starost, jestli jsou lidi v Černobylu v pořádku. Říkám si, jestli bychom jako Američané takhle Černobyl vnímali i nebýt toho, že se nám podobná tragédie stala jen v řádu týdnů předtím.
