Jak si náckové žili v soukromí: Kniha britského publicisty odhaluje neznámou tvář hitlerovského Německa
Brněnské nakladatelství CPress vydalo knihu Paula Rolanda TAJNÝ ŽIVOT NACISTŮ. Přeložil ji Ondřej Machálek. Jak je vidět, ani více než čtyřiasedmdesát let po zničující porážce třetí říše, která nakonec trvala pouhých dvanáct let, a ne tisíc, jak blouznili nacisté, nepřestává její historie a protagonisté přitahovat pozornost ať už čtenářů, či filmových diváků. Životní dráhy jejích stíhacích, tankových a ponorkových es máme zmapovány pomalu lépe než skutky našich hrdinů.
Brzy šedesátiletý bitský hudebník a publicista Paul Roland, jehož knihy jako Ženy ve třetí říši, Norimberské procesy nebo Akta nacistů český milovník moderní historie a literatury faktu zná, si zevrubně všímá křiklavého rozporu mezi vysokými nároky kladenými nacistickými špičkami na soukmenovce a jejich vlastním, privilegovaným, často zhýralým životem. Zejména říšský maršál Hermann Göring, jejž Vůdce v posledních dnech svého života v záchvatu pověstného vzteku nazýval morfinistou, proslul zálibou v přepychu a rabováním uměleckých skvostů.
Demoralizující systematické krádeže
Ostatní od Bormanna přes Himmlera po Goebbelse zase neváhali rozfofrovat astronomické částky za honosné rezidence i nákladné milenky. Obohacovali se nakradeným židovským majetkem. Přivlastnili si soukromé umělecké sbírky nevyčíslitelné hodnoty z evropských galerií a muzeí, zabavili zlato v hodnotě tehdejší půl miliardy liber, což představovalo astronomickou sumu, z bank okupovaných zemí. Tyto systematické krádeže cizího vlastnictví měly za cíl demoralizovat poražené protivníky a financovat světovládné ambice jejich rozpínavého Vaterlandu. To vše přesvědčivě dokládá Paul Roland.
Jeho pozornosti neunikají ani osobní animozity mezi jednotlivými potentáty coby následek soupeření o Vůdcovu přízeň a boj o prosazení vlastních zájmů a autority ve zločinné vládě.
Přestože nacističtí funkcionáři hlásali, jak má vypadat a žít pravý árijec, vlastním příkladem dotvrzovali své pokrytectví, jež lze charakterizovat okřídleným rčením: Kázali vodu, a pili víno. A to vše se odehrávalo pod pláštíkem deklarované bezmezné oddanosti Führerovi a Velkému Německu.
Koho zajímá kromě supervýkonů německých nadlidí, kosících nepřátele tak „úspěšně“, že nakonec museli „takticky“ ustoupit z Kavkazu až do Berlína, rovněž odvrácená, méně popularizovaná, o to však odpornější tvář hitlerovského Německa, do knížky o 240 stranách se určitě se zájmem začte a nebude zklamán.
