Lepší padnout v boji, nežli pojít hlady. Pozoruhodný osud přesvědčeného Podkarpatorusa-Čechoslováka
Méně známé pražské Nakladatelství P3K, zaměřující se na humanitní obory a publikace pro školství, jehož základní edice zahrnují judaika, knihy o dějinách minulého století a naučně-populární geografické publikace, vydalo útlou knížku Jindřicha Fialy VASIL DULOV. NA FRONTU PŘES GULAG.
Odbornou revizi textu provedl PhDr. Zdeněk Vališ, který ho doplnil četnými a užitečnými vysvětlujícími poznámkami. Vydání publikace podpořily obě dcery Vasila Dulova – Dagmar a Eva. Je vedena formou rozhovoru.
Přiklepnuto Československu
Kniha zachycuje dramatický životní příběh rodáka z Lalova na Podkarpatské Rusi, již po první světové válce vítězné mocnosti na základě přání většiny politicky aktivních Rusínů žijících v emigraci ve Spojených státech, k nimž se postupně připojily rovněž rusínské elity na Slovensku a Podkarpatské Rusi, přikleply nově vzniklé Československé republice. Češi během necelých dvou desetiletí vykonali pro hospodářské a kulturní povznesení této někdejší zaostalé periférie Uherského království mnoho a získali si úctu, sympatie a oddanost tamního obyvatelstva. Projevily se tím, že po vypuknutí druhé světové války jich tisíce – hodně Židů, ale také Rusínů – sloužily v československé Svobodově armádě na východní frontě a za osvobození své vlasti nasazovaly život a prolévaly krev.
Plukovník Vasil Dulov v SSSR
Jedním z těchto tisíců byl i budoucí plukovník Vasil Dulov (1919–2008). Jeho osud nápadně připomínal životní peripetie Dulovových četných krajanů. Během druhého roku druhé světové války se odhodlal odejít do Sovětského svazu, jejž tehdy mnoho lidí zcela nekriticky obdivovalo a spatřovalo v něm bezmála ráj pro pracující a ztělesnění spravedlivého uspořádání společnosti. Stejně jako mnohé Dulovovy krajany jej však čekalo hořké rozčarování. Brzy po vstupu na území „státu dělníků a rolníků“ 6. srpna 1940 došlo na slova mladé dívky, která Dulova a jeho kolegy Julia Bisahu a Petra Mašika polsky varovala: „Vraťte se, prosím. Dají vás do vězení. Čeká vás jen to nejhorší.“ Sovětské orgány Dulova zatkly, odsoudily a uvěznily. Dulov skončil napřed ve vyšetřovací vazbě v Samboru a pak v gulagu za polárním kruhem. Ve svém vyprávění vzpomíná na otřesné podmínky, a především všudypřítomný hlad.
Lepší padnout v boji
Na rozdíl od miliónů jiných vězňů se na něj však přece jen usmálo štěstí v neštěstí. Když totiž nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, dostali věznění českoslovenští občané (podobně jako internovaní polští vojáci do vznikající polské armády na východě) možnost odejít na frontu coby příslušníci rodící se československé vojenské jednotky. Vasil Dulov rozumně usoudil, že je lepší padnout v boji proti nacismu smrtí chrabrých než se udřít k smrti v lágru nebo pojít hlady, a zúčastnil se dlouhé bojové cesty naší jednotky ze Sovětského svazu až do osvobozované vlasti. Bojoval v krvavé karpatsko-dukelské operaci, v níž byl podruhé těžce raněn a pětkrát raněn lehce. Na generála Ludvíka Svobodu, jemuž zachránil život, vzpomíná celkem v dobrém, na obávaného Bedřicha Reicina pochopitelně nikoli.
Někoho možná zarazí, že přes trpké životní zkušenosti Dulov koncem roku 1950, v nejkrutějším období komunistického režimu v Československu, vstoupil do komunistické strany, což zdůvodňoval tím, že Vojenské obranné zpravodajství, jemuž Reicin šéfoval, by mu jinak nepovolilo sňatek s vyvolenou dívkou, pocházející z „měšťáckého prostředí“.
Soudit lidi s tak pohnutým životním osudem je ovšem dnes, s odstupem času, velmi pohodlné…
