Příběhy paňáčků schovaných v mobilu: Volané číslo existuje!
Číst knihu příběhů skrytých v mobilech z pera redaktora Reflexu Milana Tesaře patří dnes k dobrému vyzváněcímu tónu. Dlužno podotknout, že přenosným telefonním přístrojkům jsem přišel na chuť se značným zpožděním, až někdy v roce 2002 nebo ještě později. Do té doby jsem se bez nich výborně obešel, a především jsem označení „mobil“ používal pro různé kinetické předměty a strojky, tu závěsné, tu na perko, poháněné horkým vzduchem, vodní párou, kapkami vody anebo průvanem, luftcukem či cukluftem ku potěše uživatelů.
Jsem dosud mobilovým analfabetem. Převážnou část života v totalitě jsem prožil bez telefonu, protože komunisté poskytovali dekret na telefon svým vyznavačům a perspektivním občanům, což můj případ nebyl. Ale rodina esenbáka Kuřchleba měla telefony rovnou dva – pokud neměli ještě nějaké tajné...! Obešel jsem se tedy bez telefonů, a taky to šlo. Beztak byly jenom pro zlost.
Podle telefonu laditi housle
Milan Tesař ve své povídkové knize Volané číslo existuje (má 272 stran a vydal ji Ikar) mobily polidštil. A protože žijeme v epoše virtuálního rozšiřování vědomí a reality, polidštěné jsou v Tesařově knize netoliko jednotlivé funkce mobilního telefonního přístroje, ale i jednotlivá telefonní čísla.
Linkový telefon měl jednu nezapomenutelnou funkci: vyzváněcí tón ze sluchátka měl frekvenci 440 hertzů, jinak též komorní A, takže jste si podle telefonu mohli naladiti housle. Myslím, že současné mobily toto nemají, ale možná se mýlím. Slouží totiž jako náhražka mnoha přístrojů, a i když si tam jistě lze nainstalovat i ladičku, lidé jej většinou používají jako malý výkonný počítač a komunikátor, což je už dneska téměř totéž. Pro slabší nátury je mobil také výrazem jejich identity a druhým já, což zjevně dokazuje zranitelnost v závislosti na elektronické technologii.
Po vraždě
„Ještě někdo černou kávu?“ Červený obcházel mezi stolky plně obsazenými čísly. Všichni měli tváře potažené zlostným překvapením jako cestující v tramvaji, jejíž řidič se rozhodl nedodržet trasu a svobodně vyrazil tam, kam to nikdo nečekal. Odbarvená blondýna v teplákovce překřikovala ostatní, jako by právě vynesla nejvyšší trumf.
„A co si myslíte? Že já s ním byla kamarádka? Uložil si mě ve fitness, když mi slíbil, že se zeptá kolegy, jestli by mi pomohl s rozvodem.“
Rozhlédla se kolem. Když viděla, že upoutala pozornost, ještě zesílila hlas.
„A já si myslím, že takových je nás tu většina. Jsme přece slušný lidi. Vůbec mi není příjemné vysedávat v mobilu člověka, kterej vraždí.“ (povídka Po vraždě)
Humor starodávných televizních mikrokomedií
Milan Tesař na malém prostoru povídky rozehrává dramatické konflikty, kdy v prolnutí realistického příběhu a mobilové alegorie dává vzniknout zábavnému a čtivému příběhu, který si přímo říká o filmové či jevištní zpracování. Navíc si vkusně utahuje z mravokárců současné politiky: jeho „polidštěné“ mobily jsou alegorií kaváren, hospod, barů a jiných náleven, kde si prostý lid pouští nadále hubu na špacír i přes zákaz kouření a EET. Je to právě ten humor starodávných televizních mikrokomedií, které musíte i s notnou dávkou sebezapření přetrpět, protože v nich něco prostě je. I pro mě, který si s elektronikou příliš nerozumí, několik mobilů ztratil, dva utopil, jeden rozbil a další zlomil, je to kniha čtivá, pobaví a vezme čtenářsky u srdce. A jen tak mimochodem, na předsádce nese hezkou ilustraci od Pavla Beneše!
