Počet chladnoucích mrtvol se zvyšuje. V thrilleru Shari Lapeny budete lapeni jako hosté horského hotelu
Když se ocitnete v horském hotelu a hosté začnou postupně odpadat od stolu k baru na sklenku šavlí-mečů, černýho šviháka či perlouky, na pokoj do kanafasu a tak, není v tom nic víc ani nic míň, než jak tomu obvykle v horském hájemství bývá. Jiný koktejl však nastane, když se na chodbách hotelu a v přilehlém okolí začnou vyskytovat chladnoucí mrtvoly s tendencí stále přibývat. Venku zuří se stupňující se zběsilostí bouře a jako na potvoru vypadne v rozvodné síti pro celý hotel i s dřevníkem elektrika.
V takové konstelaci živých s mrtvými třeba již zbystřit znavené čivy.
Riley sedí jak přimrazená, nezmůže se ani na slovo. To snad není ani možné, z čeho ji tu obviňují.
„Co tím chcete říct?“ zaprotestuje Gwen po jejím boku, zjevně rozhořčená. „Ona s tím nemá co společného!“
„Vážně? Možná sama nikoho nezabila, ale vůbec bych se nedivila, kdyby o tom něco věděla! Jen se na ni podívejte!“
Pády a vraždy
Nastíněný děj předkládá k uvážení čtenářské mordpartě kanadská spisovatelka Shari Lapena v románu-krvasu Nevítaný host (vydal Kalibr, přeložila Jana Kunová) – známe ji především díky do češtiny již dříve přeložených úspěšných thrillerů a rodinných dramat Manželé odvedle (2017) a Někdo cizí v domě (2018). Původně desetičlenná skupinka ve sněhem zapadané chatě se postupně zmenšuje – tu si někdo srazí vaz pádem ze schodů (náhoda?), pak dojde na čistokrevnou vraždu.
Autorka děj segmentuje na kratší pasáže, zřejmě po vzoru filmových střihů a jevištních skečů, aby čtenářova představivost neklesla děsem a hrůzou z neodvratně vraždící paže do smrtících závějí. Ovšem detektivka jako svébytná literární subspecie drnkající na strunu našich emocí má své odlišnosti od ostatní krásné literatury a v tom já trochu tápu: zdlouhavé popisy akcí nebo autorčino zachycení myšlenek jedné z chladnoucích obětí vraždy před skonem napovídají, že máme co do činění s hranicí žánru, s jakýmsi přivtělováním čtenáře až po samu mez skutečnosti a možností literárního díla.
Detektivky coby meditační pomůcky?
Detektivky vzbuzují můj zájem spíše jako meditační pomůcky, při jejichž četbě si vzpomenu, co ještě třeba udělat a čím doplnit seznam věcí k zařízení. V praxi to znamená, že při popisech nabíjení „bouchačky“ „vostrejma“ zkontroluju stav baterií v ruční svítilně a případně „vystřílené“ tužkové monočlánky vyměním za ještě nevybité; chlístance krve zaujmou jako invence k výběru červeného vína atd. Možná se čtenáři detektivek dělí na kategorie čtenářů-obětí, čtenářů-vrahů, čtenářů detektivů a policajtů, a když k nim přidáme ještě kategorii čtenářů nezúčastněných zevlounů a kolemjdoucích, máme klasifikaci načas hotovu. Tedy než nastane nějaká kvalitativní změna v žánrech detektivní literatury.
Pocuchané nervy a potenciální lynč
Když se člověk ovládá, zas tolik mordů nezažije. Opravdu, všechny postavy ve zmíněném krvasu, pokud zbůhdarma nebloumají hotelem a okolím, obzvláště po výpadku elektrického proudu, kdy začaly mrtvoly přibývat, projdou makabrózním vražděním bez úhony, jako když peřejí propluje korkový špunt od šampusu. Drží se pospolu a kromě pocuchaných nervů se jim nestane nic. U těch, co se vydali za predátorem na vlastní pěst, je skóre přeživších poněkud odlišné. Zajímavá je také příčina, která rozpoutala sérii vražd, tu ale čtenářstvu neprozradím!
Vrah zůstal nepoznán do chvíle, kdy se na místo dostavila policie s vyšetřujícími seržanty, načež byl dopaden a po zásluze usvědčen. Ani lynč se nekonal, ač k němu jednu chvíli všechno spělo.
Po zjištění, že se k vražednému okruhu ke konci přifařil někdo další, už nebudete nikdy tím, čím jste byli. Nezbude vám než jít do hospody. Anebo zas nějakého nevítaného hosta po letech pozvat na návštěvu!
