Jakešovo Gestapo: Knižní sonda do zákulisí událostí 17. listopadu
Třicáté výročí sametové revoluce před čtvrt rokem dostalo široký prostor ve sdělovacích prostředcích. Uspokojit zájem veřejnosti o to, co se tehdy vlastně událo a co významnému datu předcházelo, se rozhodl mezi jinými publicisty rovněž novinář, historik, vysokoškolský učitel a poslanec za Občanskou demokratickou stranu Pavel Žáček.
Výsledkem úsilí Pavla Žáčka je bezmála pětisetstránková publikace s na emoce veřejnosti zaměřeným názvem Jakešovo Gestapo a podtitulem Komunistické mocenské orgány a listopad 1989. Vydalo ji chebské nakladatelství Svět křídel, které, jak jeho název napovídá, se zaměřovalo spíše na literaturu týkající se letectví.
Expert na rozvědky i na vlasovce
Padesátiletý autor není v oboru žádným nováčkem. Při psaní knihy vrchovatě zúročil své bohaté zkušenosti vedoucího odboru dokumentace Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, prvního náměstka ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky, prozatímního ředitele Archívu bezpečnostních složek atd. Činnost zpravodajských a bezpečnostních složek stejně jako účast vlasovců v Pražském povstání koneckonců tvoří epicentrum Žáčkova badatelského zájmu.
Nerozborná družba na věčné časy
Ve svém nejnovějším díle se zaměřil na osvětlení činnosti Hlavní správy kontrarozvědky (II. správy Sboru národní bezpečnosti), ale i na vzrůstající rozpory mezi dosavadními spojenci, jež měla „na věčné časy“ poutat „nerozborná družba“. Před rozpadem východního bloku, k němuž nemalou měrou, i když poněkud opožděně, přispěl i náš 17. listopad, se odstředivé tendence projevily zejména na straně stále více se liberalizujících Maďarů.
Žáček do svého objevného titulu nelenil vkomponovat tajuplnou postavu Rudolfa Hegenbarta. Obsáhle se také věnuje nezadržitelnému pádu generálního tajemníka ÚV KSČ (nikoli generálního tajemníka KSČ, jak je mylně uvedeno) Miloše Jakeše, který na rozdíl od všeobecně nenáviděného Miroslava Štěpána působil zvláště po svém nezapomenutelném projevu spíše komickým dojmem. Prostor dává i zákulisním čachrům, přivolání a následnému stažení Lidových milic, podivné roli Ludvíka Zifčáka a mnoha jiným protagonistům dní, jež otřásly československou společností a vedly ke změně režimu – naštěstí zcela nekrvavou cestou. Za to je třeba vyslovit uznání všem tehdejším aktérům bez ohledu na jejich pohnutky a pozdější vystupování, neboť ve vypjaté atmosféře stačí velmi málo, aby se pokojné demonstrace zvrhly v krveprolití. Rumunská revoluce z prosince 1989 je toho názorným příkladem. O reprízu maďarských událostí z podzimu 1956 nikdo, snad až na pár zatvrzelých fanatiků, nestál.
Poctivá práce
Autorova kniha nese nesmazatelnou pečeť jeho záliby v prosmýčení tajných dokumentů, k nimž se hned tak někdo nedostane. Ohledně událostí 17. listopadu spekulace nepochybně neustanou a celou pravdu se asi nikdy nedozvíme. Žáčkova poctivá práce však alespoň mnohé osvětluje a v tom je její přínos k třicátému výročí sametové, nebo, chcete-li, něžné revoluce neoddiskutovatelný.
