Draci, ňadra a meče – klasika. Jenže pro komiks netradičně, jako série olejomaleb
Španělská komiksová produkce u nás zas tak moc nevychází, ale pokud už se „něco“ objeví, stojí to většinou za to. Kupříkladu Black Sad o černém panterovi je dnes kultovní. Vydavatelství Crew se pustilo do jiného kultu, podstatně staršího, ale o nic méně zajímavého. Komiks Žoldnéř Vincenta Segrellese totiž tvoří dechberoucí olejomalby.
Celé je to staré, hodně staré. Dokonce tak staré, že Žoldnéře miloval ještě Federico Fellini. Žoldnéř začal vycházet v roce 1980, v časech, kdy Arnold Schwarzenegger tou dobou netušil, že o dva roky později natočí jednu z nejlepších epických fantasy všech dob (vy víte: Barbara Conana), ale už se k něčemu schylovalo, viselo to ve vzduchu... A tak není divu, že se na opačném konci světa zrodil Žoldnéř.
Ay, Jaká krása!
Postava prostého svalovce dobrého srdce, jenž na zádech draka létá ve světě nad oblaky a zažívá mnohá dobrodružství. Ay, Jaká krása! Jednoduché příběhy a složité vyobrazení. Dokonalé olejomalebné vyobrazení. Draci, svaly, poprsí. Skvělé fázování obrazů, maniakální smysl pro detail, ale zároveň i pro celkovou kompozici…
Žoldnéř má třináct pokračování, z nichž poslední vyšlo v roce 2003. A protože se Vincente Segrelles (*1940) o svoje dílo dodnes stará, vymínil si, že v České republice bude vycházet po jednotlivých albech velkého formátu, což je pro nakladatele poněkud riskantní krok, ale legenda Žoldnéřova typu si to rozhodně zaslouží. Zejména když na konci každého dílu najde čtenář kapitolu čehosi, co by se dalo popsat jako autorovy paměti.
To nejlepší řemeslo
Segrelles zde osvětluje historický kontext hrdinovy geneze, mluví o své cestě ke komiksům, k osvojování nejrůznějších technik… Postupně vám dochází, že ač Žoldnéř působí scenáristicky prostě, jeho vesmír se postupně rozrůstá a autor moc dobře ví, proč a kam jej směřuje. A při tom všem máte před očima skvělé Segrellesovo řemeslo.
Crew stihla v loňském roce vydat hned tři Žoldnéřova pokračování. První album je expozicí: Hlavní hrdina dostane zakázku, splní ji, ale vše se nějak zvrtne, takže se střemhlav (doslova) vrhá do nového dobrodružství, které jej přivede na vzducholoď uprchlých manželek.
Ve druhém díle se už dostáváme k tajemnému, v horách ukrytému městu, které technologicky značně předbíhá Žoldnéřovy kraje. V díle třetím se pak hlavní hrdina snaží stát strážcem onoho místa.
Čiré vizuální orgie
Příběh postupně rozkvétá, ale zároveň je křišťálově čistý a fascinace Segrellesovou zručností neutuchá. Čím dál víc chápete obdiv Federika Felliniho, protože čistěji formu heroické fantasy obrazem možná nikdy nikdo jiný nenaplnil. Segrelles velmi dobře chápe odkaz R. E. Howarda, ale záměrně se odvrací od temnějších tónů fantasy příběhů, ponechává jen vyšší ideály, a i když nerezignuje na násilí, vyzdvihuje ve svých příbězích textově i vizuálně ty šlechetnější části epické fantasy.
Vždyť jeho hrdinové žijí v oblacích a na zamrzlých pláních, takže na bahno (ani na to morální) není v prvních třech knihách mnoho místa. Ale jsme stále jen v první čtvrtině cyklu; uvidíme, co nám přinesou další pokračování. Zatím je jisté, že se máme nač těšit. Snad jen překladateli Jiřímu Peškovi vzkažme slovy předního české učitele a teoretika šermu Leonida Křížka, že brnění může mít Žoldnéř maximálně v noze. Hrdinové nosí zbroj.
