Publicista Karel Veselý o českém rapu, síle Yzomandiase a spol., nadprodukci hudby a emocích, které otevírá
„Hudby je strašně moc,“ zní z úst hudebního publicisty a spisovatele přinejmenším překvapivě, zvlášť když pamatuje doby, kdy si mohl koupit jedno cédéčko za měsíc. „Byla v tom zvláštní magie. I desku, která se ti napoprvé nelíbila, jsi poslouchal několikrát, aby se ti líbit začala, protože ti nic jiného nezbylo. Samozřejmě v něčem to bylo strašný, nejenže bylo málo muziky, ale i kanálů, takže se lidi dali lehce ovlivňovat tím, že jim někdo hodil něco v televizi a oni to museli poslouchat. V něčem ten vztah byl ale intimnější,“ říká Karel Veselý s tím, že o schopnost zamilovat se do nových alb tak, jako když mu bylo patnáct, naštěstí nepřišel. Tehdy mu ostatně učaroval rap a zůstalo mu to dodnes. „Bylo to něco nového. Vždycky mě na hudbě zajímala nějaká inovace,“ vzpomíná scenárista webové spoluautor RapStory. Ta mapuje 30 let tuzemského rapu prostřednictvím výpovědí těch, kteří ho utvářeli. A málem nevznikla. I když jde o nejrychleji se rozvíjející žánr v Česku, potkat se s rapperem je stejně těžké dnes jako kdysi. „Nepotřebují reklamu, jejich fame je organický.“
„Celé devadesátky byly čekání na to, kdy konečně přijde první deska českého rapu. Spousta kapel to nedala, protože se buď rozpadly, nebo to nezvládly," říká hudební publicista a spisovatel Karel Veselý, který žánru propadl díky poslechu rakouské veřejnoprávní stanice FM4, jejíž vysílání na jihu Moravy ladil. „Bez velkých labelů to bylo tehdy nemožné. Chaozz si stáhla velká nahrávací firma, se kterou nechtěla mít původní parta nic společného. Byli to pankáči, kteří věděli, že když do toho půjdou, tak se zaprodají,“ popisuje pomalý vývoj žánru i nedostatek zkušeností jeho tehdejších průkopníků, které ilustruje vtipnou historkou. „Dephovi, dnešnímu Katovi z Prago Union bylo šestnáct, když do toho šli. A vlastně jim ani extra nevadilo, že se fotí pro Bravo, nebo že jdou do televize Nova. Šli do studia a nikdo z nich nevěděl, jak se dělá rap.“
O co pozvolnější nástup na českou hudební scénu rap měl, o to dominantnější je jeho současná nadvláda. Co zůstalo, je jeho autonomie. „Dneska rappeři, kteří mají největší sledovanosti, nepotřebují klasická média, a ani je nechtějí. Milion Plus nemuseli uhnout ze striktního street rapu, který dělali od začátku, nemuseli se přizpůsobovat nikomu a ničemu,“ poukazuje na úspěch labelu, jehož členové produkují tracky s miliony přehrání. Jejich suverenitě přitom odpovídala i prvotní reakce zapojit se do natáčení webové série RapStory. „Když slyšeli Česká televize, tak se osypali a řekli: ‚Nikdy!‘ Nakonec pomohlo, když se dozvěděli, že jsme natáčeli s jinými rappery, které uznávají. To jim došlo, že by byla blbost, kdyby u toho taky nebyli,“ dodává Veselý s tím, že zásadní je pro mladou generaci rapperů odkaz Supercrooo.
„Rap otevřel spoustu témat, ať už jsou to rasové minority, nebo teď ženská témata, která byla dřív okrajová,“ hodnotí Veselý, který proměně společenského vnímání a způsobu, jakým se odráží v hudbě, věnoval i knihu Všechny kočky jsou šedé. „Hudba je jiný způsob zobrazování světa, pracuje s emocemi, které nejsou úplně konkrétní, není nutné vědět, co je vzbudilo, ale fanoušek si z toho může vzít, co chce, může na to napojit svůj vlastní život,“ dodává a přiznává, že jeho samotného v tomhle ohledu formovali Kurt Cobain nebo Radiohead, kteří v něm otevřeli encyklopedii nových emocí.
Proč by jedna z nejúspěšnějších zpěvaček současnosti Billie Eilish v roce 1985 neuspěla, jak ovlivnili Meky Žbirka a Petr Nagy český rap, v čem tkví kouzlo toho slovenského a čím to, že je Rytmus jeho král, i o tom mluvil Karel Veselý v Prostoru X.
