Skála: Se smrtí počítám, rakev mám připravenou. Dnešní děti jsou zblblé z internetu a páchají víc sebevraždy
Téma smrti zaujalo Františka Skálu už během studentských let a neopustilo. Protože je ve společnosti stále tabuizované, považuje za důležité ho připomínat, a tak o něm zpívá za zvuků dechovky texty jako „Za řekou na stráni je krematorium, je tam pěknej chládek a kolumbárium, ve výklenkách urny mrkají na sebe, černé dýmy z nebožtíků stoupají do nebe.“ Na svůj odchod ze světa přitom nepomýšlí vůbec, prostě s ním počítá. „Většina lidí přitaká jenom tomu životu a myslí si, že smrt neexistuje a že se jich netýká. A pak se najednou diví,“ říká umělec s tím, že už má připravenou rakev, protože „je to jistota, že vás pak nedají do nějaké špatné, když si ji vyzdobíte.“ Kromě ní má ale i spoustu plánů, které přirozeně vznikají. Příležitost totiž dělá Skálu.
Tím nejbližším, co František Skála chystá, je slavnostní odhalení sochy Vulpes Gott ve středu 14. září na pražském Rašínově nábřeží. I jí předcházela přátelská pobídka Jiřího Fajta, zástupce ředitele v osmi drážďanských muzeích, ať v rámci uměleckého festivalu Všechnu moc imaginaci! Česká sezóna v Drážďanech vytvoří instalaci do veřejného prostoru labské promenády. Výsledkem je obří kovová socha psa, která v mnohém předčila i očekávání samotného umělce, zvyklého pracovat primárně s přírodními materiály.
„Je to ocelová konstrukce, která je udělaná z naskenovaného 3D modelu a na ni se musela namotat srst. Původně jsme si mysleli, že to nějak zmechanizujeme, ale to prostě nejde, musí se to všechno motat ručně, takže tři lidi asi tři měsíce motali dráty. Namotávali pláty té srsti ze železných drátů, to byla základní srst. Pak se to celé pozinkovalo v Roudnici v zinkovně, to se muselo nastříkat černou barvu, aby to nebylo stříbrné, a na to teprve přišlo asi 600 kilo nerezových drátů, které jsou velice drahé, takže kdyby to mělo být celé z nerezu, tak to bude stát 5 milionů. A zase ten nerez jsme museli dramaticky několik nocí žíhat v ohních, aby nebyl stříbrný,“ popisuje komplikovaný proces, jehož cílem bylo co nejvěrohodněji napodobit zvířecí ochlupení. Nakolik se mu to povedlo, můžou vidět návštěvníci pražské náplavky do 27. září, pak bude socha přepravena lodí do hlavního města Saska.
Pak se chce Skála znovu vrátit k přírodním materiálům a malovat. K tomu se totiž chystal třicet let a až před čtyřmi lety mu osud přihrál do cesty ateliér, který pro to byl jako stvořený a který si mohl dovolit. Coby umělec zažil i časy, kdy manželka hledala drobné na pečivo. „Ale zase nutno říct, že celá 80. léta jsem se živil ilustracemi, a to bylo velice dobře placené v té době,“ dodává s tím, že jeho otec dostával v roce 1956 za ilustraci patnáct set korun, což paradoxně dostávají i dnešní ilustrátoři. Na to, že by změnil povolání, nebo se věnoval komerční tvorbě, nikdy ani nepomyslel. I když lukrativní zakázky dostával a ostatní za to, že dělají reklamu, neodsuzuje. „Světový model úspěšného umělce je ten, že už má fabriku, kde mu zaměstnanci chrlí ty jeho produkty. Vlastně to umění tím pádem totálně devalvuje. Je tím zahlcený a je to na tom vidět. Na mě působí nejvíc to umění ryzí, které je dělané bez pomyšlení na úspěch a peníze,“ má jasno.
Odmítavý je i jeho postoj k minulému režimu, jakkoli je ochoten připustit, že atmosféra 80. let měla svá pozitiva. „Myslím, že dneska je mezi umělci daleko větší individualita a rivalita atd. My jsme společně mohli vítězit nad komančema, což bylo moc hezké,“ vzpomíná s tím, že všechno je relativní a nová doba přináší svoje. V té současné podle něj bují „úchylná korektnost“ a přílišný blahobyt, ve kterém jsou lidi zahlcení rozporuplnými informacemi, neví, co se sebou, a to je vede až k pochybnostem o vlastní existenci. A nejen dospělé. „Ve Varech jsem viděl dokumentární film o dětských sebevraždách v Americe. Asi tříhodinový, kde byly plačící hlavy. A nikdo neřekl, z čeho ty sebevraždy vznikají, že vznikají z internetu, ze selfíček a z toho, jak jsou děti úplně zblblý,“ uzavírá s tím, že sám se technologiím brání, protože má pocit, že zabíjí důležité mozkové buňky a dělají z lidí nesvobodné asociální jedince.
Jak se dnes daří umělcům v Česku? Proč už nepřemýšlí, že by kandidoval na prezidenta? Čím byl v minulých životech a jak se to odráží v jeho současném bytí? Jak prožíval 70. léta a uvažoval tehdy o emigraci? Jak zpětně vnímá výměnu ředitelů Národní galerie a jak to ovlivnilo české umění? Nebo jaký konflikt ztropil ve valašskomeziříčském supermarketu? Na tyto a další otázky odpovídal v rozhovoru pro Prostor X umělec František Skála.
