Co dělá Putin, když přijde domů? To mě vždycky fascinovalo, přijďte si kopnout do diktátora, láká Pavlásek
Chce, aby za něj mluvilo to, co dělá. Knihy, stand-upy, písňové texty nebo nově autorská hra Já, diktátor. Výčet tvůrčích aktivit Lukáše Pavláska je tak široký, protože se tím vším baví. Odmala vymýšlel scénky k táboráku, vydával svoje noviny a sešitky a tuhle dětskou hravost si udržel až do dospělosti. Stejně jako partu kamarádů z tábora, se kterými pořád vyráží pod stan. Potřebu přiznávat, že na cestě k tomu, aby se stal komikem a spisovatel, musel překonávat překážky a motivovat svým příběhem druhé, nemá. Tím spíš, že všemožných koučů a rad je všude plno. „Přijde mi jako samozřejmost, že člověk má dělat, co ho baví. Musí se o to snažit a někdy zatnout zuby, nikdo jsme nezačali se vším, všichni jsme začali z ničeho,“ říká.
Jestli si chcete kopnout do diktátora, přijďte na hru Já, diktátor, láká s nadsázkou sobě vlastní Lukáš Pavlásek na komedii, kterou vytvořil v reakci na válku na Ukrajině. Jakkoli humor považuje za způsob, kterým se lze v těžkých chvílích obrnit, satiru psát nechtěl. Nemá ji rád, přijde mu laciná a chvilková. Výchozí situaci proto zasadil do širšího rámce a prostřednictvím krize identity hlavní postavy postihuje krizi diktátorského věku jako takovou. Diktátoři tu totiž stále jsou, ale s každou další zkušeností je jejich přítomnost nepřijatelnější.
„Vždycky mě na diktátorech fascinovalo, jak se chovají v normálním životě. Protože je třeba známo, že Hitler měl vlčáka a byl vegetarián. A co dělají? Co dělá takový Putin, když přijde domů? Sedne si, dá si dortík a chutná mu to sladký? Nad tím jsem přemýšlel a pak mě napadla ta věc, že diktátor v té hře trpí krizí středního věku. Tak jsem si říkal, co by dělal, kdyby měl stejně jako vysoce postavení manažeři syndrom vyhoření, a z toho vznikají ty situace,“ popisuje ústřední motiv komedie, kterou v režii Vladimíra Morávka uvede od 19. dubna Divadlo Broadway. Hlavní roli přitom ztvární sám Pavlásek a v jeho pět osudových žen se postupně převtělí Veronika Žilková.
Touha hrát divadlo odstartovala před 20 lety i jeho kariéru stand-up komika. Zůstala totiž nenaplněna. „Měli jsme s kamarády kapelu, ve které jsem nejdřív hrál na kytaru, pak jenom psal texty a uváděl koncerty. Ale já jsem furt chtěl dělat divadlo a chtěl se tam nějak realizovat, takže jsem napsal divadelní hru pro celou kapelu. A to si pamatuju, to bylo v hospodě Na Marjáně, oni mi řekli, že to budeme hrát, tak jsme nacvičili všechny věty. A potom, když to začalo, tak to odmítli hrát a stáli tam s kytarami a jenom kytarista spolupracoval. Já jsem řekl větu a on to říkal za ty ostatní a ten druhý zpěvák, kytarista, jenom stál a koukal. On chtěl hrát na kytaru, on nechtěl dělat divadlo, tak to bojkotoval, takže jsem zjistil, že tudy cesta nepovede, že musím na těch koncertech začít vystupovat sám, a tak mě napadlo, že udělám scénky,“ vzpomíná na krušné a nevděčné začátky, kdy Youtube ještě neexistoval, HBO s pořadem Na stojáka bylo v nedohlednu, a on se svými vtipnými historkami krátil posluchačům předěly mezi vystoupeními jednotlivých kapel.
Při jakých příležitostech rozdává životní moudra? Proč se jeho předešlá hra Kretenténa nedočkala uvedení? Co se stalo se show Na stojáka? A jaké cestovatelské hacky ho naučily přelety při natáčení seriálu Cesta kolem světa? Na tyto a další otázky odpovídal spisovatel a komik Lukáš Pavlásek.
