Kománková: Témata v médiích určují kliky, nepodléhat jejich tlaku je privilegium, autenticita je zásadní
„Zpětně je vidět, že jsme skutečně proráželi nějakou cestu, ale v tu chvíli to nevidíte,“ ohlíží se za víc než třicetiletou historií Radia 1 hudební publicistka a dýdžejka Jana Kománková. Do prvního českého soukromého rádia nenastupovala v roce 1993 s vědomím, že bude s kolegy „přepisovat dějiny“ rozhlasového éteru. Chtěla pouštět písničky a byla nadšená, že muziku, kterou má ráda, může posílat dál, přičemž největší výzvou bylo zvládnout mezi vstupy přehodit a přetočit kazety, ze kterých se přehrávaly reklamy. Radost z toho, že můžou dělat, co je baví, a patřičná dávka kreativity ale pomohly zvítězit nejen nad dřevními technologiemi, ale i překonat složité období změny majitelů, kteří z nich chtěli udělat „normální rádio a eliminovat divnosti“, a vydržely jim dodnes.
„Nechci idealizovat 90. léta, ale zároveň to byla poměrně zábavná doba plná kreativity, nejenom v Radiu 1, ale vůbec, ať už šlo o média nebo konání koncertů. Vlastně to pro mě bylo určující i profesně, protože tehdy jsem začínala v 18 pracovat, když se tyhle věci děly, a mně přišlo normální, že se to takhle dělá, že do časopisu, kam jsem psala, můžu přinést třístránkový článek o naprosto obskurní kapele a on vyjde v té podobě, v jaké ho chci vydat. Až pak jsem zjistila, že to není normální, že se to takhle v médiích nedělá. Ale nesu si to s sebou a chtěla bych takhle fungovat pořád,“ říká Jana Kománková s tím, že v Radiu 1 se jí to daří. Fakt, že jde bez nadsázky o privilegium, jí potvrzuje řada kolegů z branže, pro jejichž práci často není rozhodující zajímavost tématu, ale počet kliků, které vygeneruje. Zároveň připouští, že honoráře její a jejích spolupracovníků nejsou astronomické, díky čemuž je takový provoz udržitelný.
Právě osobitost ale oceňují i posluchači, což se ukázalo i v roce 1996, kdy došlo ke změně majitelů. „Lidi, kteří rádio koupili, si tehdy řekli, že z něj udělají běžné rádio, jakých jsou po světě stovky. To znamená, že budeme hrát nějaký, řekněme, pop-rock a bude nás tam mnohem míň. Normální rádia to mají tak, že třeba jeden člověk vysílá každé pondělí a středu ve stejný den dopoledne, u nás se lidi střídají, takže my máme násobně víc dýdžejů než jiná rádia. A oni chtěli tyhle naše divnosti eliminovat a chtěli, abychom hráli podle playlistů ve smyslu, že nám někdo určí, co budeme pouštět, což se setkalo s velkým odporem. Oni si nejdřív mysleli, že to je běžné, protože v každém rádiu, když přišli s nějakými změnami, tak lidi bručeli, ale u nás ten odpor kladli nejenom dýdžejové, ale i posluchači, takže nakonec se od toho ustoupilo. Nicméně část lidí si dodneška myslí, že ten playlist máme, což je trošku škoda,“ dodává Kománková, která je optimistkou a věří, že Radio 1 ustojí i proměnu hudebního trhu. I díky jeho svéráznosti.
Jak se z pirátského Radia Stalin stalo první české soukromé rádio? Jak vnímali jeho zakladatelé vznikající konkurenční projekty? V čem je Radio 1 dodnes výjimečné? Nebo jak se vyvíjely její hudební preference a co sama poslouchá? Na tyto a další otázky odpovídala Jana Kománková, dýdžejka, publicistka a také autorka knihy o Radiu 1 Život v éteru, jejíž dvoutisícový náklad byl v prvních dnech po vydání bezmála rozebrán a aktuálně se chystá dotisk.
