Petr Sokol: Miloš Zeman, rebel v mezích zákona jako nejúspěšnější polistopadový politik
Možná se to dnes někomu nebude líbit, ale odcházející prezident Miloš Zeman je nejúspěšnějším polistopadovým politikem. Jeho politický životopis je příběhem úspěchu. Pomocí ostrého jazyka, značné sebestřednosti a schopnosti sestavit kolem sebe, celoživotního solitéra, politicky výkonný tým, dosáhl na všechny politické mety, které jsou u nás dosažitelné.
Jen Miloš Zeman totiž dokázal být předsedou Poslanecké sněmovny, premiérem i přímo voleným prezidentem a k tomu ještě přidal úspěch v podobě vybudování silné politické strany. Je to dvojité vítězství v přímém výběru hlavy státu, které Miloše Zemana v žebříčku úspěšnosti politiků polistopadové éry posunuje na pomyslné první místo před jeho velkého rivala i pozdějšího spojence – exprezidenta Václava Klause.
Zemanova politická kariéra vlastně rámuje celý polistopadový vývoj, i když platí, že jím rodák ze středočeského Kolína prošel nejenom v nejrůznějších rolích a funkcích, ale také s různými modifikacemi politických názorů.
Miloš Zeman o sobě dal poprvé politicky vědět už krátce před listopadem 1989. Nebyl tehdy žádným disidentem, ale reprezentantem technokratického proudu, který kritizoval neúspěšnost komunistického režimu. Sám byl v té době už bývalým členem totalitní Komunistické strany Československa, do které vstoupil uprostřed Pražského jara v roce 1968, když mu bylo 24 let a studoval v Praze Vysokou školu ekonomickou. Po dvou letech ho ovšem komunisté vyloučili, protože nesouhlasil se sovětskou okupací naší země, která ukončila pokus o reformu komunistického režimu. Za normalizace vystřídal několik povolání, v nichž se povětšinou věnoval svému oblíbenému oboru – prognostice.
Rebel z Technického magazínu
V srpnu 1989 se pro mnohé odpůrce režimu stal hitem Zemanův šokující článek v oficiálním Technickém magazínu, který k velkému překvapení i autora samotného publikoval jeho text s názvem Prognostika a přestavba. Zeman se v něm dopustil na tehdejší poměry „revoluční“ analýzy stavu komunistického Československa. S propagandou o úspěších socialistického zřízení, jak se režim sám označoval, nejvíce kontrastoval Zemanův závěr, že se Československo stává ekonomicky i jinak zaostalou zemí. Zemana za tenhle text čekala výpověď z práce, ale zároveň z něj udělal i hvězdu pro mnohé, kteří už měli komunistického panování dost. Lidé sháněli každý výtisk Technického magazínu a o prognostiku Zemanovi informovalo české vysílání Hlasu Ameriky i Rádia Svobodná Evropa. Mnozí si uvědomili, že komunistická cenzura přece jenom ochabuje, protože v dřívějších časech by se takováto kritická hvězda v oficiálním médiu zrodit nemohla.
Zemanův politický temperament navíc už tehdy dokreslila příhoda, kdy byl pozván do Československé televize, aby se v pořadu Hospodářský zápisník omluvil a své závěry vzal aspoň trochu zpět. Zeman sice měl příslib, že si tím zachrání pracovní místo, ale stejně se ve studiu neudržel a mluvil vůči režimu ještě ostřeji. Zmínil se dokonce o tom, že zemi hrozí stávky a demonstrace. Vyhazov z práce tím jen potvrdil.
Článek v Technickém magazínu a ohlas na něj Zemanovi otevřel cestu mezi výraznější postavy listopadu 1989. I když nepatřil k nejvýraznějším postavám antikomunistického hnutí Občanské fórum, které se tehdy rychle zformovalo, upozornil na sebe razantním projevem na jedné z největších protirežimních demonstrací. Ta se odehrála v neděli 26. listopadu na pražské Letenské pláni za účasti statisíců demonstrantů, což z ní v té chvíli udělalo největší shromáždění českých dějin. Zeman na ní vystoupil s projevem, v němž tvrdil, že tehdejší Československo kleslo na úroveň Alžírska, Peru či Nepálu. Nebyla to úplně pravda, ale v revoluční euforii jeho projev rozhodně zaujal.
Vtipkující liberál
Následně byl Zeman v lednu 1989 kooptován, tedy vybrán bez volby za člena tehdejšího československého parlamentu – Federálního shromáždění – v obvodě Praha 3 a Praha 10. V tehdejší převratné době bylo velmi populární sledovat zprávy z jednání parlamentu a Miloš Zeman se rychle vypracoval mezi známé zákonodárce, za což vděčil svému originálnímu projevu, ať už se jedná o barvu hlasu či časté bonmoty a humorné poznámky. Občanské fórum proto neváhalo a Zemana postavilo jako kandidáta i do prvních svobodných parlamentních voleb v červnu 1990. Muž, který nepatřil přímo k zakladatelům širokého protikomunistického hnutí, se dokonce stal jedničkou Občanského fóra v jeho rodném Středočeském kraji do jedné z tehdejších tří komor parlamentu – konkrétně opět do Sněmovny národů.
Určitá známost a ekonomické vzdělání ze Zemana udělalo v nově zvoleném parlamentu předsedu rozpočtového výboru a zároveň součást nového establishmentu v Občanském fóru, který se následně střel v boji o kontrolu s vycházející politickou hvězdou a ministrem financí Václavem Klausem.
Zeman byl z Prahy, zatímco Klausův okruh se opíral spíše o méně známé poslance z regionů. Navíc měl Zeman osobně blízko k reformním komunistům, osmašedesátníkům, jako byl jeho učitel na VŠE Věnek Šilhan, takže s nimi při následném dělení Občanského fóra zamířil do křídla, které nechtělo rychlé reformy, nechtělo klasické politické strany ani razantní vypořádání s komunistickou minulostí. Zeman o sobě tehdy tvrdil, že jeho vzorem je Liberálně demokratická strana v Japonsku, což byl vlastně takový typický zemanovský bonmot. Za liberály se tehdy označovali odpůrci Václava Klause v Občanském fóru, vypadalo to odborně a málokdo při tom v té době věděl, že tato japonská strana je ve skutečnosti výrazně pravicovou a podle evropských měřítek dokonce silně konzervativní stranou. Zemanovi se na ní asi mohlo líbit spíše to, že tahle formace se u moci v zemi vycházejícího slunce udržela dlouhá desetiletí. V jednom z textů potom Zeman pro změnu napsal, že, kdyby žil v Německu, volil by liberální stranu FDP. Ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice popsal své tehdejší politické smýšlení tak, že se jeho názory za normalizace posouvaly k politické pravici, což ale ukončilo reálné setkání se vznikající novou českou pravicí, o níž měl velmi špatné mínění a nekonvenovala s ní ani Zemanova obliba keynesiánského směru ekonomické teorie.
Náhodný sociální demokrat
Mocensky chřadnoucí a politických osobností plné, středově liberální a protistranické Občanské hnutí se ale stejně stalo pro Miloše Zemana jen přestupní stanicí. Už po pár měsících, v lednu 1992, ve Federálním shromáždění zamířil do nové formace, která se jmenovala Klub sociálnědemokratické orientace. Vytvořili ho levicově orientovaní poslanci Občanského fóra, pro který byl i středový kurs Občanského hnutí málo. Zeman se v době dělení Občanského fóra považoval za levicového liberála, ale podle jeho vlastních slov jeho posun k levici nastartoval jeden z čelních představitelů Občanského hnutí Ivan Gabal, když ho na zasedání poslaneckého klubu označil za „sociálního demokrata“. Do vznikajícího Klubu sociálnědemokratické orientace navíc zamířili mnozí Zemanovi blízcí osmašedesátníci a roli mohlo hrát i to, že Zeman si zde mohl najít samostatnou parketu. Tehdejší jeho krok měl i jednu historickou logiku. Budoucí prezident ve svých pamětech mluví o tom, že se v roce 1968 podáním přihlášky pokusil zapojit do nedokončené obnovy Československé sociální demokracie, kterou ukončil vpád sovětských vojsk.
Za ČSSD Zeman kandidoval do Federálního shromáždění i v dalších volbách v roce 1992. Tentokrát vedl do federální Sněmovny lidu kandidátku strany, která se chtěla po neúspěchu z prvních svobodných voleb napodruhé dostat do parlamentu, v Jihočeském kraji. Přestože do té doby Zeman zasedal v Klubu sociálnědemokratické strany, úplně vyhraněným sociálním demokratem ani členem ČSSD stále ještě nebyl, což dokládá i jeho koketování s kandidaturou za jiný subjekt – Liberální a sociální unii (LSU), do níž se spojili českoslovenští socialisté, zelení a Trnkova Zemědělská strana, opírající se o družstevní zemědělce. Pro LSU měl Zeman dokonce sepsat volební program, ale nakonec se rozhodl kandidovat za sociální demokracii, protože mu LSU připadala jako nestabilní „slepenec“. Jiná teorie říká, že za ním emisaři ČSSD náhodou přijeli jen o pár hodin dříve než zástupci LSU.
V rámci ČSSD získal Zeman v Jihočeském kraji jako lídr vůbec nejlepší volební výsledek a stal se černým koněm sociální demokracie. Celkově totiž socialisté žádnou díru do světa neudělali, i když poprvé po roce 1989 zasedli v parlamentních lavicích. Zeman na sebe ještě upozornil při dělení Československa, kdy v parlamentu navrhl plán na vytvoření „kompromisní“ Česko-slovenské unie, která by byla někde na půl cesty mez federací a dvěma samostatnými státy. Po rozdělení federálního státu se octl mimo parlament a postupně se zaměřil na boj o vedení sociální demokracie, na jejímž vedení kritizoval, že je příliš konstruktivní opozicí vůči vládě Václava Klause. Sociální demokracie mu tehdy připadala jako „ODS s lidskou tváří“, a proto vsadil na strategii radikálního odlišení. V atmosféře převažujících pravicových názorů působil trochu jako zjevení, ale ostřejší rétorika v kombinaci se zákulisní dohodou s mladými sociálními demokraty Stanislava Grosse ho na hradeckém sjezdu v roce 1993 katapultovala do čela strany.
Vládě po krku
Před novým předsedou ČSSD ovšem ležela další meta – udělat ze sociální demokracie hlavní opoziční sílu proti dominující pravici Václava Klause, která úspěšně rozdělila Československo a prováděla velkou ekonomickou transformaci. Naopak opozice byla roztříštěná do tří poněkud mdlých středolevých parlamentních subjektů, které doplňovali štěpící se komunisté a krajně pravicoví republikáni Miroslava Sládka. Nový šéf sociální demokracie odmítl pokračovat v tehdy běžících rozhovorech o slučování umírněné opozice, tedy sociálních demokratů, LSU a Moravistů, a zamítl i návrhy na sloučení s Levým blokem, který tvořila odštěpená umírněná frakce Komunistické strany Čech a Moravy. Zeman se rozhodl, že ze všech těchto subjektů jen přetáhne výrazné osobnosti a následně jim „vyluxuje“ voliče. Do ČSSD také takto dokázal nalákat řadu politiků Občanského hnutí, které zůstalo ve volbách 1992 za branami parlamentu. Nová sociální demokracie byla proto rychle pestrou směsicí politiků od středu doleva. Místo složitých rozhovorů o sjednocování vsadil Zeman navíc na dryáčnickou opoziční rétoriku, kdy se jeho hlavním heslem stalo „jít vládě po krku“ a občas zašel ještě dál, když třeba mluvil o kupónové privatizaci jako o podvodu století nebo o tom, že si sociální demokraté budou vázat stranické knížky do kůže členů ODS. O České republice té doby běžně mluvil jako o „spálené zemi“.
Za Česko B
Miloš Zeman se tímto způsobem stal prvním politikem, který z neextrémní pozice oslovil voliče, jímž se mnohem později začalo po polském vzoru říkat „Česko B“. Sociální demokracie se pod jeho vedením stala hlasem těch, kteří měli pocit, že se při politické a ekonomické transformaci ocitli na straně poražených a vlastně se na ně tak trochu zapomnělo. Dobře to dokumentuje volební mapa republiky z parlamentních voleb v roce 1996, do nichž Miloš Zeman vyjel ve Šloufově pověstném autobusu – Zemáku. Sociální demokracie v nich pod Zemanovým vedením a se sloganem Lidskost proti sobectví zečtyřnásobila volební výsledek a k velkému překvapení dýchala na záda i vítězné ODS.
Navíc zisk sociální demokracie způsobil, že pravicová koalice nečekaně ztratila většinu v Poslanecké sněmovně. Zeman při tom dokázal vyhrát nejenom v průmyslových oblastech na severu Čech a na Ostravsku, ale také v mnoha zemědělských oblastech střední Moravy a Vysočiny. Volební koalice Miloše Zemana spojila dělníky s venkovem a s dřívějšími zastánci reformního komunismu i zapřisáhlými odpůrci politiky i stylu Václava Klause. Jejím prostřednictvím se Zeman stal hlavním soupeřem do té doby neotřesitelného Klause. Sociální demokracie sice ostře kritizovala vládu, ale zároveň stála na straně polistopadového režimu, který chtěla opravit, nikoli zničit jako komunisté. Zároveň se neštítila přetahovat voliče extrémním stranám nalevo i napravo, což dokazuje i tehdy známý Zemanův výrok, že voliči republikánů Miroslava Sládka jsou vlastně jen zvlčilí sociální demokraté, které je třeba vrátit zpátky do náručí ČSSD.
Pochod institucemi
„Remízový“ výsledek sněmovních voleb 1996 zahájil Zemanův pochod nejvyššími institucemi České republiky, který úspěšně trvá dodnes. Zeman nedal na rady řady svých blízkých spolupracovníků a přijal v rámci „mini-opoziční smlouvy“ pozici předsedy Poslanecké sněmovny výměnou za to, že sociální demokraté umožnili vznik menšinové vlády Václava Klause. Slovy Zdeňka Nejedlého se rozhodl, že z parlamentu udělá hlavní nádraží české politiky. Ve skutečnosti si spíše uvědomil, že menšinový kabinet Václava Klause dlouho nevydrží a je třeba být blízko, až se budou měnit otěže moci. Tenhle krok navíc odkryl do té doby neznámou tvář Miloše Zemana jako politika, který umí vytvářet velmi pragmatické dohody.
Jedna z nich ostatně o dva roky později posunula předsedu Poslanecké sněmovny hlavním vchodem do Strakovy akademie.
Opoziční smlouva
Zeman dokázal s ČSSD vyhrát předčasné sněmovní volby v roce 1998, které byly vypsány po pádu Klausova druhého kabinetu a takzvaném sarajevském atentátu a rozštěpení ODS. Zemanův triumf ale kalila většina středopravých stran – ODS, lidovců a od ODS odštěpené Unie svobody. Zeman se tak stal do jisté míry obětí vlastního úspěchu, kdy úspěšnou kampaní stlačil pod pět procent jak Sládkovy republikány, tak novou důchodcovskou stranu DŽJ, a jen s komunisty také neměl ve Sněmovně většinu.
Hlavní dveře do Strakovy akademie Zemanovi proto neotevřel jeho výborný volební výsledek, ale dvě jiné skutečnosti: rozhádanost dvou Václavů (Klause a Havla) a Zemanova schopnost pragmatických dohod. Zeman se pokoušel dohodnout s táborem Václava Havla (lidovci a Unie svobody) a dokonce šéfovi KDU-ČSL Josefu Luxovi nabízel post premiéra. Když takovou nabídku odmítl šéf Unie svobody Jan Ruml, měl v kapse i plán B, kterým byla opoziční smlouva s ODS Václava Klause. Z pohledu Zemana to byl téměř geniální tah. Zajistil mu čtyři roky jednobarevné sociálnědemokratické menšinové vlády, která ale díky specifické státotvornosti smluvního partnera – Klause – byla velmi stabilní. Zároveň vrazil ještě větší klín mezi ODS a „pravdoláskařský“ tábor stran blízkých Václavu Havlovi, které sice s ČSSD vesele vyjednávaly, ale teď dohodu Klause se sociální demokracií umně démonizovaly. V neposlední řadě pak opoziční smlouva oslabila hlavního Zemanova politického soupeře, když ODS na dlouho vzala schopnost mobilizovat proti levici a komunistickému nebezpečí, což býval v postkomunistických státech hlavní mobilizační faktor pravicových stran.
Nebylo to ostatně naposledy, kdy Zemanovi jeho největší ideový oponent – Václav Klaus – pomohl do vrcholné politické funkce.
Prozápadní premiér
Do vlády s Milošem Zemanem sice vstoupila béčková ministerská parta, ale jeho premiérství nakonec nebylo propadákem a nenaplnilo obavy, které s ním měli mnozí spojeni kvůli jeho vystupování v opozici. Miloš Zeman se v roli předsedy vlády prezentoval jako prozápadní sociální demokrat, silně podporující naše členství v EU i v NATO. Jeho vládu už tehdy doprovázela silně proizraelská rétorika a ani jeho ze socialistického průmyslu pocházející souputníci, typu Miroslava Grégra, neotočili kormidlo České republiky na východ.
Jak velký byl rozdíl mezi Zemanem-premiérem, a Zemanem-prezidentem, dokresluje i fakt, že to byl právě on, kdo jako předseda vlády souhlasil s operací NATO proti Srbsku kvůli etnickým čistkám v Kosovu a dal i souhlas k přeletům letadel NATO přes české území při bombardování Srbska, za což se později již jako hlava státu představitelům Srbska srdceryvně omlouval.
Krok zpět
Na konci čtyřletého premiérského období učinil Miloš Zeman v české politice málo vídaný krok, kdy se rozhodl funkci předsedy vlády neobhajovat, opustil i post předsedy ČSSD a v osmapadesáti letech odešel do politického důchodu na Vysočině. Působilo to jako definitivní konec v politice na vrcholu moci, i když to mohlo zároveň vyvolávat dojem, že si Zeman chtěl bez rizika, zda obhájí vítězství ve volbách, počkat na prezidentskou volbu v okamžiku, kdy na jaře roku 2003 prezidentský úřad definitivně opustí Václav Havel.
Porážka důchodce z Vysočiny
Zeman do výběru Havlova prezidentského nástupce skutečně po určitém váhání vstoupil. Ohlásil návrat z Vysočiny a počítal, že mu jím vybraný nástupce v čele strany i vlády – Vladimír Špidla – oplatí podporu. Jenže se stal pravý opak. Pravděpodobně 27 poslanců sociální demokracie v čele s premiérem Špidlou a ministrem vnitra Grossem v tajné parlamentní volbě organizovaně nepodpořilo vlastního kandidáta, takže Zeman v druhé prezidentské volbě vypadl hned v prvním kole a potupně zmizel z Pražského hradu zadním vchodem. Jediná velká porážka v jeho politické kariéře klíčově ovlivnila jeho další politické kroky. „Důchodce z Vysočiny“ se stal největším soupeřem strany, z níž sám udělal hegemona české levice a přivedl ji hlavním vchodem do vlády. Z vysočinského zákulisí Zeman sledoval postupné pády svých nástupců v čele sociální demokracie a často k nim i nejenom rétoricky pomáhal, když si ve straně uchoval silné zemanovské křídlo. Přesto se zdálo, že v epickém souboji Zemana s Klausem o titul největšího politika polistopadové éry bude mít už definitivně navrch zakladatel ODS, který se po Zemanově „podříznutí“ vlastními poslanci stal na deset let hlavou státu.
V roce 2007 Zeman dokonce vystoupil z ČSSD a nadále už hrál jen na vlastní pěst. Krátce předtím dokonce jeho dva blízcí spojenci v poslaneckém klubu ČSSD umožnili po volebním patu vznik středopravicové vlády Mirka Topolánka. Na Zemanově osobním seznamu 27 zrádců z prezidentské volby se objevovaly první křížky. Symbolem chystaného návratu Miloše Zemana na politické kolbiště se stalo, když se do hry opět zapojil jeho hlavní politický poradce Miroslav Šlouf. Pod jeho taktovkou vzniklo nejprve Sdružení přátel Miloše Zemana následně i Strana práv občanů (zemanovci). Do Sněmovny zemanovci v roce 2010 neproklouzli, ale jejich 4,3 % procenta pomohla k tomu, aby se Jiří Paroubek a ČSSD nevrátili k moci. Pro hlavní cíl zemanovců totiž byla slabší sociální demokracie velmi důležitá a pravicová vláda s podivnými Věcmi veřejnými Víta Bárty na palubě znamenala lepší východisko pro nezávislého levicového kandidáta v nadcházející přímé prezidentské volbě, jejíž zavedení prosadil tlak liberálních médií, ale největší radost z toho paradoxně panovala v Zemanově vysočinském „exilu.“
Státník v kampani
Prvotní outsider prezidentské volby na počátku roku 2013 se rychle proměnil v černého koně, a nakonec i v prezidenta. První Zemanova prezidentská volba při tom ještě stála na zdůrazňování jeho dřívějšího premiérství. Zeman se prezentoval jako jediný úspěšný politik v širokém poli kandidátů, který má navíc reálnou zkušenost s řízením státu v jeho nejvyšších patrech. V kampani tolik nezdůrazňoval svoji levicovost, protože dobře věděl, že pro jádro levicových voličů je stejně ikonou a jasným favoritem. Umírněná rétorika z něj dělala kandidáta, který byl přijatelný i pro část klausovského tábora, pro které byl Karel Schwarzenberg reprezentantem neoblíbené „pravdy a lásky“. Zeman v kampani využil všechny své politické zkušenosti a Schwarzenberga „rozbil“ v závěrečné předvolební debatě. Použil k tomu německou kartu a Benešovy dekrety, přestože to byl on, kdo v 90. letech v parlamentu tvrdě odsoudil poválečný odsun Němců.
První přímo volený prezident zkrátka dobře odhadl, že Češi chtějí na Hradě politickou osobnost a nikoli nezkušeného „králíka z klobouku“, kterým byl původní favorit volby Jan Fischer, a následně účelově zahrál na strunu omezené přijatelnosti příslušníka šlechtického rodu na čele postkomunistické republiky.
Podobně jako v roce 1996 i 1998 Zemana k úspěchu vynesly zejména hlasy z venkova, Moravy a Slezska i severozápadních Čech. Zeman dominoval mezi voliči levicových stran, lidmi s nižšími příjmy i vzděláním. Zemanova voličské koalice se probudila a udělala z něj prvního přímo voleného prezidenta České republiky. Česko B se dočkalo svého prvního polistopadového prezidenta.
Plebejec na Hradě
Po nástupu na Hrad ale Miloš Zeman výrazně změnil rétoriku. Opustil řadu symbolů prezidentského majestátu a začal se prezentovat jako plebejec v sídle českých králů. Oficiální prezidentské projevy u příležitosti státních svátků například začal v ostrém kontrastu se svými předchůdci využívat k vyřizování politických účtů se svými odpůrci. Symbolem prvního prezidentského mandátu se stala jeho legendární „viróza“ u korunovačních klenotů a zdálo se, že obhajoba prezidentského úřadu bude pro Miloše Zemana docela velký problém.
Obhajoba díky migrantům
Jenže pak přišla migrační krize a prezident si rychle oslovil politickou rétoriku, které mu byla do té doby dost cizí. Roli jistě sehrál i jeho prohlubující se konflikt s liberálním Českem A, ale Zeman opět velmi pragmaticky nasedl na ducha doby a přeměnil se v zastánce části národně-konzervativních hodnot. Liberální socialista a kritik církve najednou začal mluvit o tradičních západních hodnotách, razantně odmítal migraci a přátelil se s kardinálem Dukou. Drtivá většina Česka B ovšem tuto další Zemanovu metamorfózu přijala, protože jí vlastně další verze Miloše Zemana mluvila z duše. Bývalý sociálnědemokratický premiér se stal českou obdobou maďarského národně-konzervativního premiéra Viktora Orbána či konzervativně-socialistického populistického politika Roberta Fica na Slovensku. Zemanův politicky kvadrant v sobě spojoval levicový přístup ekonomice, s konzervativním pohledem na hodnoty jako je stát, národ a uspořádání společnosti. V postkomunistickém Česku se tento proud nemohl opírat o konzervativní venkov nebo instituce typu katolické církve jako v Polsku či Maďarsku, a proto musel daleko více tematizovat migrační krizi, prohnilost západu a české národovectví.
To konvenovalo se Zemanovým posunem v zahraniční politice, kdy se stal příznivcem komunistické Číny a na dlouho i putinovského Ruska. Motivace v tomto případě nespočívala jen v byznysových zájmech bezprostředního Zemanova okolí, které roli „čínského“ a „ruského muže“ v čele státu EU bohatě ekonomicky využívalo, ale také v Zemanově celoživotním rebelství a sílícím konfliktu s liberální a prozápadní částí české společnosti. Tu Zeman tak dlouho provokoval nonkonformními názory na Moskvu a Peking, až se stal jejich reálným mocenským spojencem ve Střední Evropě. Že se u samotného Zemana jednalo o do určité míry pózu a mocenský kalkul, ostatně potvrdil jeho obrat po ruské invazi na Ukrajinu, kdy k překvapení mnoha svých příznivců opět otočil kormidlem a stal se silně proukrajinským. Ostatně někteří jeho příznivci v téhle souvislosti dokonce začali spekulovat o tom, že ho snad někdo musel „vyměnit“, protože pravý Miloš by přece takhle „neotočil.“
S Okamurou i Klausem
S protiimigrační a vlastně i protizápadní rétorikou Miloš Zeman v prezidentských volbách na počátku roku 2018 obhájil funkci, když v druhém kole porazil nepolitika Jiřího Drahoše. Pomohlo mu i to, že v rámci politiky rozbíjení sobotkovské ČSSD uzavřel další pragmatický pakt, tentokrát s novou veličinou české politiky – Andrejem Babišem. Ten mu pomohl podporou při obhajobě prezidentské funkce a Zeman mu to oplatil, když nad ním držel ochrannou ruku, když byl miliardář premiérem. Políček Babiš od Zemana dostal až, když se sám prohlásil za jeho nástupce a zaútočil na Zemanovo okolí v době zatím nejzávažnější prezidentovy hospitalizace.
Do Zemanovy pozdní politické aliance ovšem patřili i další politické proudy, včetně dvou extrémních pólů – dožívající komunistická strana a proruská protestně populistická SPD Tomia Okamury. Mezi prezidentovými spojenci ale zároveň i v druhé volbě zůstal okruh Václava Klause, který se sám rovněž posunul od pravice hlavního proudu k protestní rétorice a obhajobě pozic Ruska. Široké spektrum Zemanova tábora doplnilo ještě několik posledních zemanovců v chřadnoucí ČSSD. První přímo zvolený prezident zkrátka obsáhl v podstatě celé politické spektrum mimo dnešní pětikoalici Petra Fialy, i když i se současnou hlavou kabinetu má Miloš Zeman poměrně korektní vztahy.
Pragmatik s proměnlivými názory
Politický životopis Miloše Zemana je příběhem úspěchu. Pomocí řečnického talentu, ostrého jazyka, značné sebestřednosti a schopnosti sestavit kolem sebe, celoživotního solitéra, politicky výkonný tým Miloš Zeman dosáhl na všechny politické mety, které jsou u nás dosažitelné. Pomohla mu k tomu pragmatická složka jeho politického smýšlení, kdy dokázal mnohokrát změnit či minimálně zásadně pozměnit svou ideologickou orientaci, aby prorazil v nových podmínkách. V každé své programové rovině ovšem působil navenek důvěryhodně a hodně originálně, což z něj učinilo jednu z ikon české politiky.
Byl reformním komunistou, kritikem komunistického režimu, liberálem, sociálním demokratem i reprezentantem konzervativně-národního protestního proudu. Dovedl zemi do NATO, ale zároveň byl hlavním reprezentantem putinovského Ruska a komunistické Číny v České republice. Miloš Zeman po celý dospělý život vystupoval jako rebel, jen pragmaticky měnil to, proti čemu zrovna s vervou a hlasitě rebeloval. Nesporné politické nadání i odvaha mu umožnily přežít jeho politické minely, které většinou vyplývaly z jeho povahy, kdy, jak sám o sobě píše, často rychleji mluví, než myslí. Problémy mu vždy vyráběla i značná sebezahleděnost.
Od nástupu do sociální demokracie se opíral o voličskou koalici, reprezentující „dolních deset milionů“, jak sám nazýval to, čemu se dnes obvykle říká Česko B. Přestože Zeman během své kariéry měnil politické názory, protože to podle jeho názoru nedělají jen hlupáci, pohled na všechny jeho volby potvrzuje, že jeho voličská základna se měnila jen málo. Jejím jádrem byli vždy ti, kteří měli pocit, že na postkomunistické transformaci nevydělali a „pražské elity“ na ně nějak zapomněli. Miloš Zeman byl proto vždy oblíbenější na Moravě a ve Slezsku než v Čechách, v menších obcích než ve městech a mezi lidmi s nižším vzdělaným. To je velký paradox, protože on sám je rodák z Čech, který prožil skoro celý život v Praze a je vlastně vzdělaným intelektuálem. Stejně paradoxně vypadá i to, že dokázal vybudovat téměř z ničeho největší českou levicovou politickou stranu, aby ji následně sám pomáhal rozbít na kousky a odeslat do pravděpodobného politického zapomnění. Ostatně i v této disciplíně předčil Václava Klause, který se také pokusil zahubit své politické dítě v podobě ODS, ale v tomto snažení na rozdíl od Miloše Zemana neuspěl.
Teď Miloš Zeman jako nejvíce provokující, ale také nejúspěšnější politik polistopadové éry, končí druhé prezidentské období a končí i svou déle než tři desetiletí trvající vrcholnou politickou kariéru. Jeho politické rozhovory potvrzují, že je stále ve formě, neztratil nic z politického mistrovství, které je ale provázeno nejrůznějšími lumpárnami.
S jeho odchodem definitivně končí éra politiků, kteří do politického kolbiště vstoupili v listopadu 1989 nebo těsně po něm. Na dalšího Miloše Zemana si v české politice počkáme pěkně dlouho, pokud vůbec ještě někdy přijde.
