Deník z intenzivky: Nakupovat ventilátory nestačí, je potřeba k nim mít i sestřičky
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem COVID-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 2 (25.3.) – Další mladý pacient
Staniční sestra Marie Klatovská tady pracuje už 15 let, ale nepamatuje, kdy naposledy měli na oddělení intenzivní péče jen tři pacienty.
„Možná se to nestalo ještě nikdy,“ říká.
Netrvalo to ale moc dlouho. Hned dneska ráno dovezli dalšího, už čtvrtého pacienta s komplikovaným průběhem nákazy koronavirem. Na rozdíl od ostatních třech pacientů zatím není v umělém spánku a připojen k plicní ventilaci. Zatím dýchá kyslík sám a to skrz něco, co laickým okem vypadá jako kyslíková maska, ale odborně se tomu říká „neinvazivní ventilace.“
To, že je při vědomí a dýchá sám, je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že je hodně mladý: ročník 1984. Stejný ročník jako Klatovská.
„A to jsme si mysleli, že tu budou jen samí staří a nemocní,“ říká Klatovská.
Ačkoli se tvrdí, že nejvíc rizikovou skupinou pacientů jsou senioři, na Klinice Anesteziologie, Resuscitace a Intenzivní Medicíny 1. LF UK a VFN v Praze to tak zatím nevypadá. Naopak, začínají být čím dál tím mladší.
Vůbec prvním pacientem, které sem před deseti dny přivezli, je 53-letý „taxikář.“ Ten je v nejtěžším stavu, na mimotělním oběhu. Druhou pacientkou je 51-letá žena, která má zatím stále „pouze“ plicní ventilaci. Včera navečer dovezli pacienta, kterému je 44 let. Protože jeho stav se začal zhoršovat, uvedli ho také do umělého spánku, ho mohli připojit na plicní ventilaci. Zatím poslednímu, čtvrtému pacientovi, je sotva 36.
Lůžek tu je k dispozici celkem deset. Šest z nich je k dnešní 18. hodině zatím prázdných a čekají na další „coviďáky,“ jak tady pracovně říkají pacientům diagnostikovaným koronavirem COVID-19. Kvůli epidemii se zrušily všechny neakutní operace a urgentní příjmy se přesměrovaly jinam, aby jako pracoviště specializované mimo jiné na komplikace respiračního charakteru měli prostor poskytnout intenzivní péči těm nejtěžším případům nákazy koronavirem. Od té doby, co jim sem přivezli prvního coviďáka, museli během několika dní přestavět celé oddělení na „infekční.“ V praxi to pro sestry i lékaře znamená především tu změnu, že teď se při vstupu k boxům, kde leží pacienti, musí převléct do speciálního ochranného obleku.
„Když už se toho obléknu, tak se tu snažím tak aspoň tři nebo čtyři hodiny zůstat,“ říká Klatovská a obléká si za provizorní plentou na chodbě prvně jednorázové rukavice, pak ochranný plášť, potom druhé rukavice, respirátor, ochranné plastové brýle a jednorázovou čepici. Pak navléká dezinfikované crocsy a vyráží do „infekčního.“
„Víc než čtyři hodiny v kuse je v tom těžké vydržet. Potom je potřeba si aspoň na chvíli odpočnout,“ říká. „Špatně se v tom dýchá.“ Pokaždé, když se chce napít nebo najíst, musí vyjít z infekční zóny, zase se převléct, a takhle to jde pořád dokola. Sestry se v rámci ušetření času a jednorázových pomůcek snaží takové přestávky minimalizovat. I proto je práce na infekčním oddělení tak náročná. „Zatím to zvládáme,“ dodává. „Čekáme, co bude. Když vidím ty záběry z Itálie, tak mi je z toho špatně.“
Sama si netroufá předpovídat, jakým tempem se jim tady lůžka budou plnit, ale myslí si, že ještě tento týden tu pět až sedm pacientů bude. Budou-li se lůžka plnit hodně rychle, bude to problém. Ne ani tak proto, že by nebylo vybavení nebo ventilátory. Těch máme podle Jana Bláhy, přednosty Kliniky Anesteziologie, Resuscitace a Intenzivní Medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, v České republice na počet obyvatel ve srovnání s Itálií dost.
„U nás je největší problém nedostatek sester,“ popisuje potíže Bláha.
Intubovaní pacienti -- a těch tu je a bude většina – totiž potřebují neustálou péči. Plicní ventilace se musí 24hodin denně monitorovat a z postižených plic se pravidelně každou hodinu odsávají sekrety. Na každé tři pacienty v kritickém stavu jsou třeba ideálně tři sestry, minimálně dvě. Podle Klatovské se rozhodně nechceme dostat do stavu, že se jedna sestra intenzivně stará o více než dva pacienty.
„Sice je hezké, že se nakupují ventilátory, ale někdo s nimi taky musí pracovat,“ uzavírá staniční sestra.
