Deník z intenzivky: Ženy to snášejí líp. Chlapi jsou prostě větší chcípáci
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 11 (3/4) – Ženy to snášejí líp
S pacienty, kteří leží na intenzivce s komplikacemi způsobenými koronavirem, se musí cvičit. A to i s těmi, kteří jsou v umělém spánku a napojeni na ventilátor. Zvlášť s těmi.
„Oni si za tu dobu na ventilátoru často úplně odvyknout dýchat sami. Zapomenou, jak se to dělá,“ říká vedoucí fyzioterapeutka kliniky Tereza Balíková. „A my je pak znovu učíme dýchat bez té mašinky.“
Balíková (37) pracuje na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze už 11 let. Zažila tu už různé epidemie, většinou chřipky, i ptačí a prasečí chřipku, které eskalují ve stejný klinický průběh s vážnými respiračními problémy a za ta léta si ověřila, že existuje i psychická závislost na ventilátoru, a to je jeden z důvodů, proč je dobré nedržet pacienty na ventilaci příliš dlouho. Když pacienta z ventilace odpojí, je to ale pro něj veliká změna.
„K tomu pacientovi pak přijdu, dívám se na něj a on se dívá na mě, a klidně by se nenadechl. Normálně by se začal dusit,“ říká. „Musíme s nimi pracovat, aby se plíce dobře čistily a obnovil se správný dechový mechanismus.“
Dýchání není jediná věc, kterou fyzioterapeuti s pacienty cvičí. Při poškození plic dochází i k zatuhnutí hrudníku a ochabnutí svalstva okolo. „Ruce terapeuta pak mohou pomoci,“ říká Balíková. „Hodně jim svědčí obrátit je na břicho,“ říká. Provzdušní se tím plíce.
S pacienty tu ona, nebo někdo z týmu celkem osmi terapeutů, cvičí dvakrát až třikrát denně, pokud to jde. A to i o víkendech, protože dva dny necvičení jsou znát. S každým pacientem stráví i dvě hodiny denně.
„Máme čas s pacientem pracovat i psychicky,“ říká Balíková. Pacienti prý vnímají jejich hlas i pohyb kolem lůžka a proto je důležité s nimi komunikovat a říkat jim, co právě se jdou dělat.
„Člověk si musí uvědomit v jaké pozici ti pacienti jsou. Kolikrát pro ně přijela sanitka a to je to poslední, co si pamatují,“ říká. „Potom se probudí třeba za tři dny a jsou na intenzivce a neví, co se děje a jak se tam dostali. I proto jsou po probuzení občas agresivní.“
O dva pacienty navíc
Na zdejší klinice leží momentálně pět pacientů. Už zase pět. Jedna pacientka (85) před pár dny zemřela. Další pacient (36) byl – díky lepšícímu se stavu – přeložen na jiné oddělení. Jenže mezitím přivezli dva další pacienty. Jeden muž (77), který díky své postavě vypadá jako typický pacient kardiologie, měl zástavu srdce v sanitce, ale pak se ukázalo, že je Covid-19 pozitivní, tak ho dovezli sem. Tomu dnes dělali elektrokardioverzi a snažili se tak navodit správný rytmus srdce.
„U něj je covid vedlejší diagnóza,“ říká docent Martin Balík.
Dalším pacientem je 41letý muž atletické postavy, který naopak vůbec nesplňuje profil rizikových pacientů. Ten je zatím při vědomí a dýchá sám, prostřednictvím masky, která mu „vtlačuje“ kyslík do plic.
S ním dnes cvičí fyzioterapeutka Míša Tomášová.
„Zkuste dát ruce nahoru. Nahoru nádech, dolů výdech,“ instruuje pacienta. Pacient kašle a viditelně ho každý sebemenší pohyb zmáhá. Ale i přes bolest cvičí dál. V jeden moment je dokonce schopný se i na chvíli postavit a pomalu pochodovat na místě.
„Já jsem voják,“ šeptá skrz masku. „To mi jde.“
Víc mužů než žen
Zhruba 80 procent covid-pacientů na místní klinice ARO jsou, a od začátku byli, muži. Tady je sice jen malý vzorek na to, aby se z toho dělat závěry, ale i tak odpovídá světového trendu a sice tomu, že mezi pacienty s těžkým průběhem dominují muži. Není sice ještě přesně známo, proč koronavirus zabíjí víc mužů, než žen, ale podle terapeutky Balíkové snášejí ženy lépe i fyzioterapii.
Myslí si, že je to proto, že mají spoustu povinností, ke kterým mají motivaci se rychle vrátit. „Ženy nám třeba hned řeknou, že se musí brzy uzdravit, protože mají manžela, kterému musí vařit bezlepkové jídlo a on to sám neumí,“ říká, „nebo mají děti, nebo psa, nebo zahrádku nebo prostě nějakou povinnost, která je drží na nohou.“
Muži se prý obecně víc spoléhají na manželku, že jim pak doma pomůže, takže nemají potřebu cvičit tak intenzivně.
Primář kliniky Michal Lipš na otázku, proč nemoc semele víc muže, než ženy, odpovídá žertem: „Chlapi jsou prostě větší chcípáci.“
