Americká karanténa: Z Evropy to asi vypadá, že tu nastala naprostá apokalypsa, píše Čech z USA

I když jsem do té doby celý rok trochu záviděl rodičům, že tu tenkrát neměli mobily, a tím pádem se od nich neočekávalo, že každý den odepíšou na zprávy a zvednou všechny hovory, teď poprvé jsem trávil docela dlouhé úseky času psaním všem, abych zjistil, co přesně se doma děje.

Byla to pro mě úplně absurdní představa, protože koronavirus se odsud zdál jako něco, co je jen v Číně a dál už se to nedostane. Vždycky se objevila zvěst, že se vyskytly případy v Michiganu, ale nic se nepotvrdilo. Brali jsme to všechno spíš s humorem, nějak nám nepřišlo, že by bylo čeho se bát. Začali jsme vtipkovat, že tu zůstanu na příští rok nebo dostanu americké občanství, protože se nebudu moct dostat zpátky.

No a pak přišel čtvrtek 12. března, kdy jsme se autobusem vraceli zpátky z Washingtonu. Zhruba po hodině cesty jsme se dozvěděli, že v DC právě zavřeli kvůli koronaviru většinu muzeí, školních kampusů a významných budov. Cestou se mi podařilo na dvě hodiny usnout, a když jsem se někde u Ohia probudil, tak se už vědělo, že máme na dva týdny zrušenou školu a lakros s baseballem. No, a jakmile jsme konečně v šest dorazili do Grosse Pointe, předměstí Detroitu, kde tenhle rok bydlím, už byla řeč o karanténě. Od té doby jsem byl mimo dům šestkrát.

Ten risk za to stojí

Během tří dnů – a to jsem vůbec nečekal – se začalo řešit, jestli bych se měl vrátit domů. Mnoho studentů okamžitě odjelo. U mě se točila debata kolem toho, jestli to cestou nechytím, abych se kvůli rušení letů nezasekl v Amsterdamu, a zda budu vůbec moct být v Praze s rodinou… Agentura ASSIST, s níž jsem tu na stipendiu, si nebyla moc jistá, co se mnou, a asi se trochu báli mě tu nechat. Naši v Praze měli docela starost, že když nepojedu hned, nedostanu se domů. Hostitelská rodina mi řekla, že je pro, abych zůstal a počkal, co se bude dít, ale taky to za mě nechtěli rozhodnout. Konečná volba byla na mně.