Deník z intenzivky: Operace srdce v pandemii aneb Ne všechny zákroky jdou odložit
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 23 (16/4)
Zatímco na klinice ARO už více než měsíc léčí jen pacienty s komplikacemi způsobenými koronavirem, ve vedlejší budově Všeobecné fakultní nemocnice, na 2. chirurgické klinice kardiovaskulární chirurgie řeší úplně jiný problém: jedou na úsporný režim.
„Ubyli nám pacienti a operuje se mnohem míň,“ říká anesteziologická zdravotní sestra Lenka Uriková. „A nejsem si jistá, že je to dobře.“
Protože většina operací byla kvůli pandemii odložena, aby se nemocnice připravila na možný příval pacientů s koronavirem, v současnosti mají místo tří operací denně tak jednu.
„Některé operace ale odložit nejdou,“ říká kardiochirurg Jaroslav Lindner, přednosta kliniky, zatímco společně s druhým kardiochirurgem Matúšem Nižňanským operují 71letou pacientku se stenózou, zúžením chlopně.
Operace trvá čtyři hodiny, během kterých pacientce prvně otevřou hrudník a drží ho otevřený rozvěračem, pak pacientku napojí na mimotělní oběh, díky kterému jí mohou na dobu operace „odpojit“ srdce a vyměnit její vlastní chlopeň za chlopeň náhradní, vyrobenou z hovězího perikardu (vaku obalujícího srdce).
„Pacienti s chlopenními vadami, jako je tahle paní, se musí operovat dál, protože když se to nechá dlouho, tak už to pak operovat nejde,“ říká Lindner.
On, stejně jako ostatní lékaři a sestry mají obavy, že když pojedou v úsporném režimu příliš dlouho, o to víc pacientů přijde v horším stavu později, až pandemie skončí.
„Možná přijdou až při nějaké virové chorobě, při které se to teprve ukáže,“ říká Lindner.
Ta opravdová pandemie
Kromě fungování na úsporném režimu se koronavirová krize místní kardiochirurgie zatím nějak výrazně nedotkla. Operovaní pacienti se teď předem testují na covid-19 a podle výsledků se personál zařídí, jestli musí být v ochranném oblečení, nebo jen v tom klasickém.
„Jinak máme traumatologický plán a jsme v záloze,“ říká zdravotní sestra Uriková.
Kardiochirurgie dennodenně zápasí s úplně jiným druhem pandemie – s obezitou.
„Nadváhu tu mají skoro všichni naši pacienti,“ říká chirurg Nižňanský. „Obézních je tak 60 procent.“
Přednosta Lindner vysvětluje, že zatímco štíhlí lidé mají srdce, které „visí dolů“ svisle, obézní lidé mívají zvednutou bránici, která vytlačuje srdce výš.
„Proto mají často problém s dýcháním,“ říká.
I pacientka, kterou operují dnes, je těžce obézní.
„Musím se k tomu srdci dostat přes sedm centimetrů podkožního tuku,“ říká Nižňanský, zatímco mu sestra-instrumentářka podává pilu na řezání hrudníku.
„My nerady říkáme, že jsme instrumentářky,“ dodává hned sestra. „Lidi si pak myslí, že jen podáváme doktorům nástroje.“
Sestry-instrumentářky jsou přitom při operacích chirurgovou pravou rukou. A často i levou. Jsou to dlouhodobě školené odbornice, které ovšem – jako nakonec mnoho zdravotních sester – cítí, že jejich povolání nemá ve společnosti absolutně žádnou prestiž. Což je podle samotných sester ten hlavní důvod, proč české zdravotnictví bojuje dlouhodobě s nedostatkem sestřiček. Další instrumentářka Martina říká, že jsou to hlavně seriály ze zdravotnictví – kde hrají samé pitomé sestry v minisukních a podpatcích – které se nejvíc podepisují na tom, že se na zdravotnickou školu dnes nikdo nehrne. „Ordinace v růžové zahradě a Modrý kód to povolání jen degradují,“ říká.
