Deník z intenzivky: Přednášky mají medici na dálku, ale medicínu teď mají šanci vidět hodně zblízka
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 24 (17. duben)
Za normálních okolností by dneska přednášel docent Jan Kunstýř, zástupce přednosty pro výuku, studentům na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy naživo. Jenže nežijeme za normálních okolností a pandemie si žádá, aby lékaři – kromě péče o pacienty za nestandardních podmínek – své přednášky teď dělali online. Proto dnes sedí Kunstýř sám v prázdné podstřešní aule Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a zápasí s technikou, aby mohl dál vyučovat anesteziologii jeho studenti mohli ještě letos odpromovat.
„Vidíte mě?“ ptá se v angličtině 22 mediků, kteří se připojili přes laptop.
Studenti ho nevidí.
„Aha, nefunguje kamera, ale to nevadí, aspoň se nebudete muset dívat na můj ošklivej obličej,“ říká. „Hlavně abyste mě slyšeli.“
Studenti ho sice slyší, ale zase nevidí jeho prezentaci. Padne pár expletivních výrazů směrem k bohům výpočetní techniky, ale všechny z nich s trpělivostí, úsměvem na tváři a bosýma nohama na stole.
Kamera se nakonec vzpamatovala z kómatu, prezentace taky obživla. Hálelůja.
Jeho dnešní studenti jsou z šestého ročníku paralelního anglického ročníku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ten studují zahraniční studenti, kteří si za výuku v angličtině platí. Pro školu jsou příjmy ze školného zásadní, už i proto je důležité, aby výuka pokračovala dál, a to i přesto, že studenti se kvůli pandemii rozjeli zpátky do svých domovů všude od Francie, přes Botswanu, Sadskou Arábii, Izrael a Indonésii.
„Já jsem trochu IT imbecil, ale musel jsem se to naučit,“ říká Kunstýř s odzbrojující pokorou. Ne všichni vyučující lékaři byli stejně trpěliví. „Zbyli jsme jen tři,“ říká.
Teorie vs. realita
Předmět, který Kunstýř dnes vyučuje, Anestezie Intenzivní Péče, sice nezní nejvyhledávanější způsob jako prožít prosluněný jarní pátek, ale profesorova schopnost nebrat se příliš vážně, dělají i z něčeho, co se jmenuje „Cíle monitoringu abnormalit na operačním sále“ docela zábavný materiál.
Prvně studentům vysvětluje, jak budou po internetu probíhat zkoušky. „Já vám budu klást zákeřné otázky a vy budete muset odpovědět okamžitě a dívat se u toho do kamery a nikam jinam,“ říká. „Takže budete potřebovat počítač s fungující kamerou. Ne takovou, jako mám já.“
Zatímco Kunstýř učí studenty v různých časových pásmech, jak se na monitoru pozná, že pacientovi selhávají plíce, jiný medik – Erik Ondek (26) to vidí na vlastní oči přímo u pacienta. Je také v šestém ročníku medicíny a u toho pracuje jako sanitář na klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze. Pomáhá sestrám při péči s pacienty s respiračními potížemi způsobenými koronavirem. Doplňuje stříkačky, převléká postele pacientům a pomáhá pacienty přebalovat a otáčet.
Ondek je původem ze Slovenska a pracoval tady ještě předtím, než se tu začali léčit pacienti s těmi nejtěžšími komplikacemi způsobenými koronavirem. „Rozhodl jsem se, že tu zůstanu i teď,“ říká, „abych pomohl sestřičkám a lékařům, kteří tu pomoc teď potřebují.“
Naučit se monitorovat pacienty, kterým selhávají plíce, je ta teoretická část výuky. Ta druhá část je pomoci sestrám otočit takového pacienta na bok, aby se mu ty plíce provzdušnili.
