Deník z intenzivky: Doma mě naučili, že když můžeš pomoct, tak musíš pomoct, říká uklízečka z Moldávie
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 25 (18/4)
Jako každý den, i dnes přišla Elena Jartvinschaja do práce na klinice ARO v půl šesté ráno. Převlékla se do ochranného obleku, nasadila respirátor, potápěčské brýle, dvoje rukavice a vydala se do infekčního prostoru vytírat podlahy. Oddechla si, že nepřibylo nových pacientů a že dva z nich jsou při vědomí, takže s nimi může prohodit pár slov.
„Vy Ukrajinka?“ zeptal se jí taxikář minulý týden, poté, co se probudil z umělého spánku a byla mu odstraněna trachestomická kanyla, prostřednictvím které byl ventilován trubicí zavedenou do průdušnice otvorem na krku.
„Ne, já Moldavanka,“ odpověděla.
Ukázalo se, že oba mluví rusky, tak si spolu od té doby povídají v ruštině.
„Jak je venku?“ chtěl vědět dnes. „Je zima?“
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, kde léčí nejhorší komplikace způsobené koronavirem, je v suterénu a ven není moc vidět. Pacienti, kteří tu leží dlouhodobě, přestanou časem vnímat, jestli je léto nebo zima. Neví, jestli prší nebo svítí sluníčko. V jejich boxech je klimatizace, a celý rok stejná teplota. Jartvinschaja (52) je taková jejich spojka mezi nemocnicí a opravdovým světem venku. Někdo, s kým si povídají o všem jiném, jen ne věcech zdravotních.
„Dneska svítí sluníčko,“ informuje 51letou pacientku, která tu leží čtyři týdny a taky si pomalu odvyká od plicní ventilace.
Jertvinschaja uklízí na tomto oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici už dva roky. Když přišla pandemie, mnoho uklízeček přestalo v nemocnicích pracovat. Za ty peníze, které vydělávají, jim to riziko nákazy nestálo.
„Jelena zůstala a pracovala bez zaváhání dál,“ říká vrchní sestra Lenka Kramářová, „a to i přesto, že se jí začaly kolegyně stranit.“
Lepší než práce na poli
Jartvinschaja pochází z rodiny zdravotníků v moldavském městě Ungheni a mluví pěti jazyky: moldavsky, rusky, rumunsky, ukrajinsky, a česky zatím, jak sama říká, tak „půl na půl.“ Starším Čechům prý rozumí dobře, mladým moc ne. Jako uklízečka v Praze pracuje už třetím rokem.
„U nás se těžko žije, nejsou peníze,“ říká. „Tam můžete pracovat jen na stavbě nebo na poli.“
Její manžel stále žije v Moldávii, ale ona sama – protože měla zdravotní problémy a na stavbě ani poli pracovat nezvládla – se přestěhovala za prací do Prahy. „Moje sestra sem přijela první a říkala, že tady je spousta práce,“ říká. „Děti nemám, tak jsem se sbalila a přijela.“
Říká, že je dojatá, jak jí sestry a lékaři přijali mezi sebe. „Ze začátku jsem se styděla třeba s nimi jíst v jedné místnosti, protože jsem jen uklízečka, ale oni mě berou jako jednu z nich,“ říká. I proto jí těší, že může teď v krizi pomoci.
„Moje maminka byla zdravotní sestra a vždycky říkala, že není třeba se bát, ale je třeba pomáhat,“ říká. „Tak mě to naučili doma, že když můžeš pomoct, tak musíš pomoct.“
Zase bude dobře
Na klinice uklízí každý den dvanáct hodin. Utírá prach, sklo na dveřích, čistí kliky. Celý den dýchá výpary z desinfekce persteril. Nakonec je ještě ráda, že může dýchat přes respirátor, aspoň to prý tolik nesmrdí.
„Persteril je katastrofa. Je to mnohem silnější než savo,“ říká. „Nejde to pořádně vyvětrat.“ Ale desinfekcí se teď musí umývat po infekčních pacientech všechno. O tom nakonec ví své i sanitáři. Jeden z nich dvaadvacetiletý medik Ilya Bulat, původem z Běloruska, tu právě desinfekcí čistí povrchy a přístroje u postele pacienta, kterého převezli na jiný pokoj.
Jertvinschaja mezitím sbírá odpadky. Sáčky z malých odpadkových košů se dávají do větších pytlů a ty pak ještě do větších, které se zavážou a shromáždí společně s dalším infekčním odpadem.
Od té doby, co vypukla koronavirové krize je odpadu víc, než obvykle, protože každý zdravotník teď za směnu vyhodí mnohonásobně víc jednorázových rukavic, plastových zástěr a ochranného oblečení než je běžné. Jen ona sama jde každý den do infekčního prostoru uklízet třikrát.
„Pořád čekám, až se ti pacienti uzdraví a bude jim zase dobře,“
říká. Největší radost má prý z pana taxikáře. „Když přijel, tak byl plně mrtvý,“ říká. „A teď je už úplně živý!“
