Deník z intenzivky: Sami jsme překvapeni, jak málo je pacientů, říkají zdravotníci
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 28 (22. dubna)
Na jednotce intenzivní péče IV. interny Všeobecné fakultní nemocnice nemají momentálně žádné pacienty. Poslední pacientku převezli dnes ráno na jiné oddělení. Dvanáct monitorovaných lůžek, připravených na italskou covidovou apokalypsu, tu zeje prázdnotou jako ještě nikdy předtím.
„Je těžké teď naplánovat služby,“ říká staniční sestra Petra Havrlíková. „Občas je nátlak velký, ale někdy se drží služby na prázdném oddělení a čeká se, až někoho dovezou.“
Ještě před měsícem tady jeli v normálním režimu interny. Měli plné oddělení a léčili akutní gastroenterologické diagnózy vyžadující intenzivní péči, akutní pankreatitidy, intoxikace a „občas nějaký ten infarkt“. V dubnu se ale z jejich oddělení, jako z ostatních v budově A6 stalo oddělení covidové a oni museli ze dne na den „přestavět“ oddělení na infekční: dostavět příčky a vymyslet, kde se budou převlékat do ochranného oděvu a jak budou zacházet se suspektními pacienty, pro které byl právě jejich JIP vyhrazen.
Žádná z 24 sester, které na oddělení pracují, neodmítla v nových podmínkách pracovat.
„Mám tým super lidí,“ říká Havrlíková.
Zdravotní sestra Veronika Včeláková, která tady pracuje už deset let, říká, že ze začátku měli strach všichni.
„Teď jsme sami překvapeni, že tu není pacientů víc,“ říká. „Ten první týden byl šílený.“
Vymyslet logisticky postup, při kterém by se minimalizovalo riziko nákazy negativních pacientů i personálu, není jednoduché. Někteří pacienti vypadají jako klasičtí „coviďáci“, mají vážné respirační problémy a jsou intubovaní a ventilovaní, ale koronavirus nemají. Jiní zase nemají žádné klasické příznaky a přivezou je s infarktem, ale covid pozitivní jsou. A pak jsou všichni ti suspektní, kteří ještě nemají testy.
„Ty většinou nechce nikdo,“ vysvětluje staniční sestra.
I po měsíci v covidovém režimu údajně stále trvá 3–12 hodin, než laboratoř dodá výsledky koronavirového testu, což logistice v nemocnici nijak nepomáhá.
Druhá vlna přijde
Podle Havrlíkové je pandemie pro personál každopádně obrovskou zkušeností. „Když to přijde podruhé, tak už budeme vědět, jak na to,“ říká.
Sama má obavy, že ještě nemáme vyhráno a že to podruhé přijde. Všichni se jí prý teď smějí, že otočila. „Ze začátku jsem byla optimistka a všem jsem říkala, že to tady nebude jako v Itálii,“ říká. „Teď to začalo a všichni jsou v pohodě, ale já se bojím, že se to ještě změní. Že nám covid ještě ukáže.
Lékařka Radka Čapková, která na oddělení pracuje od roku 2001, taky nevěří tomu, že virus odejde. „Populace promořená není a dlouho nebude,“ říká. „Kde se mají lidi nakazit, když všichni sedí doma?“
Nemocnice tak trochu očekává, že pacienti s koronavirem se takhle budou „trousit v malém“ ještě několik měsíců nebo let.
„Nevíme, jak se ten virus bude chovat dál,“ říká Havrlíková. „Jediné, co si myslíme, je, že bude pravděpodobně mutovat.“ Pro ni samotnou se virus chová jako puberťák: naprosto nevyzpytatelně. „Zabije 44letého zdravého chlapa, ale 90letou babičku nechá být,“ říká. „Děsí mě to, že netušíme, jak se bude chovat dál.“
Mluvím jen s kočkou
Pro personál je teď nejhorší ta nejistota, ve které teď žijí a pracují. Nevědí, jak dlouho ještě budou covidovým pracovištěm a kdy – nebo jestli – se budou moct vrátit do normálního režimu a zase léčit „normální“ pacienty.
„Ty informace se každý den mění,“ říká sestra Včeláková. Pro ni osobně je prý ale momentálně nejhorší to, že musí po 12hodinové noční směně přijít domů a dát si další směnu se svými dvěma dětmi. „Dělám teď všechno. Učím se s nimi, pak vařím, pak chvíli volno, pak se zase učíme,“ říká. „Docela se pak těším do práce, že si trochu odpočnu.“
Pro další sestru Veroniku Antošovou je nejhorší nevídat se s rodinou. Přítele má navíc v Německu a bratra v Londýně. „Máma je astmatička a vídat se nechce. Táta si taky udržuje odstup,“ říká. „Mluvím teď jen s kočkou.“
Staniční sestra svoje rodiče neviděla od Vánoc. „Dlouho nevěděli, kde teď pracuju,“ říká, „ale pak někde viděli nějakou fotku a musela jsem jim to říct.“
Rodiče s tím nemají problém, ale někteří sousedi si od té doby, co se profláklo, že pracuje s „coviďáky“, vytvořili odstup a mluví s ní pouze z pětimetrové dálky.
„Děti raději dostaly zákaz mluvit o tom, co a kde dělám,“ říká.
