Lidice: Příběh udavačky a její oběti, který má zůstat zapomenutý. Nezapadá do interpretace dějin
Památník Lidice se stal v uplynulých měsících místem široce medializovaného sporu, jenž následoval poté, co historik Vojtěch Kyncl zveřejnil fakt, že jedna z lidických žen udala krátce před vypálením obce svou židovskou podnájemnici. Ministr kultury Lubomír Zaorálek donutil k rezignaci ředitelku památníku Martinu Lehmannovou, která se odmítla od uvedeného faktu distancovat. Události rekapituluje v textu pro Reflex jeden z hlavních aktérů sporu – zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl.
Bylo úterý 2. června 1942, když přišla na četnickou stanici v Buštěhradě lidická žena Alžběta Doležalová, jež místním četníkům, veliteli Vojtěchu Babůrkovi, Evženu Resslovi a Františku Cábovi, udala, že její podnájemnice Štěpánka Mikešová je Židovkou, že se jako Židovka nehlásí a nenosí židovskou hvězdu.
Uplynulo jen pět dnů od atentátu na Reinharda Heydricha a dalo by se očekávat, že to byl strach v době stanného práva, co přivedlo manželku hutníka a matku dvou dětí na četnickou stanici. Úřední zápisy z let 1945 a 1946 doslova uvádějí, že „Mikešová, které jsem sdělil příčinu, důvody zatčení, sdělila mi, že Doležalová jest proto proti ní nepřátelsky zaujatá, že jí nechce zdarma šít, ač tak dříve činila, a toto jednání Mikešová omlouvala tím, že po úmrtí manžela dostala pouze menší odstupné, jiného příjmu nemá, proto nemůže nikomu, ani majitelce domu, zdarma šít a jest odkázána pouze na svůj příjem“.
O dva a půl měsíce později zahynula šestatřicetiletá vdova Štěpánka Mikešová v Osvětimi, kam ji poslalo kladenské gestapo. Na pohled lidská tragédie, jichž se odehrály v protektorátu tisíce. Tahle však byla v něčem výjimečná — neměla být zachycena v oficiální paměti českého národa na dobu nacistických represí.
Neslušelo by se přece, aby se vedle vraždy 173 lidických mužů zastřelených nacisty u Horákova statku ve mstě za smrt Heydricha (ale také z důvodu udání) připomínaly ty tisíce československých občanů, kteří byli udáni a následně nacisty zavražděni z popudu českých sousedů, spolupracovníků, nebo dokonce rodinných příslušníků.
Už 28. května 1942 tak byla v Plzni popravena rodina Václava Stehlíka, jenž poskytl ihned po seskoku útočiště Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Vlastní zeť, který s ním navíc bydlel v jednom domě, jej udal českým četníkům a stejně jako Alžběta Doležalová vyhrožoval udáním na gestapu, pokud by snad četníci nechtěli být povolným nástrojem udavače. A důvod? Kromě sporů mladých manželů mu tchán údajně nechtěl dát část peněz, jež si u něj parašutisté uschovali.
Václav Stehlík zapíral, že by kdy parašutisty viděl, jak mu čeští četníci poradili, ale nakonec najdeme v popravčím protokolu z oné první popravy po atentátu, že „odsouzený pod číslem 1 udal ještě krátce před zastřelením několik jmen protektorátních příslušníků, kteří měli právě tak poskytnout útočiště parašutistům“. Václav Stehlík pod tíhou hrůzy z popravy své rodiny (manželky, dcery, dvou synů a záludného zetě) začal na popravišti vykřikovat jména dalších osob, které poskytly útočiště parašutistům. Krátce nato byl zastřelen – nacisté mu už, díky bohu, neuvěřili, ale jako exemplární případ pro zastrašení národa se jeho rodina hodila.
Hodit vinu na četníky
Je také s podivem, jak snadno se dnes stali terčem popíračů udání, které přišlo z českého prostředí, právě prvorepublikoví četníci. Archivář Vojtěch Šustek zhodnotil zaznamenaná udávání českých civilistů jako tendenční a odvracející pozornost od aktivní účasti četnictva na zločinech nacistů. V případě udání Alžběty Doležalové pak bez jakýchkoliv důkazů přisuzuje společně s Eduardem Stehlíkem vinu buštěhradským četníkům – zasloužilým a vyznamenaným veteránům první světové války, prvorepublikovým budovatelům masarykovského Československa a oceňovaným účastníkům protinacistického odporu.
V případě velitele buštěhradské četnické stanice V. Babůrka ještě nutno dodat, že jako bývalý buštěhradský předseda Obce přátel československých legionářů a ochranitel desítek místních obyvatel před nacistickou represí byl nezákonně držen ve vazbě a odsouzen komunisty v roce 1948 k sedmi letům žaláře v uranových dolech, jež mu přivodily v roce 1954 smrt. Nic nepomohlo, že například v den popravy lidických mužů 10. června 1942 po noční hrůze ničení obce, které byl pod dozorem gestapa přítomen, odnesl s místními obyvateli z buštěhradského kostela ukryté zbraně a zničil je nebo že odhalil místního nebezpečného falešného udavače, jejž ale nacisté nakonec z vlastní udavačovy hlouposti popravili na střelnici v Kobylisích. Ne, v očích popíračů očividné skutečnosti, že udání Štěpánky Mikešové učinila lidická žena Alžběta Doležalová, je smrtí lidické Židovky vinen právě on a jemu podřízení četníci.
Eduard Stehlík pak v médiích dokonce přisoudil četníkům vinu za příchod gestapa do Lidic. Přitom tento argument použili již během soudu kladenští členové gestapa, aby znevěrohodnili korunního svědka Vojtěcha Babůrka. Po několika měsících byla lež gestapáků soudně prokázána a tehdy byl Babůrek očištěn, dnes nikoliv.
Osudy lidických psů
Svědectví o průběhu udání Štěpánky Mikešové zapsané druhým četníkem, Evženem Resslem, je zachováno hned ve třech úředních vyhotoveních, z nichž všechna tři byla učiněna úřední cestou v prosinci 1945 a únoru 1946. Přitom o návratu Alžběty Doležalové věděla celá republika z denního tisku (Právo lidu 3. června 1945) i interního policejního seznamu navrátivších se 143 lidických žen z července 1945, takže představa, že četník Ressl chtěl svést vinu na ženu, o níž se mohl domnívat, že je mrtvá, je zcela scestná. Tehdy nebylo neobvyklé svádět vinu na mrtvé (tvrdí V. Šustek), avšak Alžběta Doležalová žila ještě více než rok a půl po svém návratu, než zemřela na tuberkulózu, takže její výslech v pražské nemocnici by byl otázkou hodin.
Četníkův zápis zkontrolovalo nejen několik členů odboru politického zpravodajství ministerstva vnitra (včetně vládního rady a pravé ruky ministra Václava Noska), ale také osvětový důstojník i velitel zemského četnického velitelství a samotnému Resslovi vydaly 2. března 1946 zcela mimořádně potvrzení o státní spolehlivosti dokonce radní obce Lidice – lidické ženy.
Proč přes to všechno nebylo zahájeno vyšetřování, je nasnadě: Lidická žena udala lidickou ženu, Češka Češku, komunistka Židovku, navíc šlo o dceru prvorepublikového komunistického starosty a matku jednoho z několika lidických dětí, jež bylo ještě stále v Německu. K udání navíc došlo pouhý den před osudnou akcí gestapa v Lidicích.
V poválečné atmosféře šlo o společensky nepřípustnou kombinaci, a tak bylo jednodušší – i přes zákonnou povinnost uvést všechny oběti nacistické perzekuce (zákony z let 1946, 1948 a vládní usnesení z roku 1959) — oběť lidické Židovky zamlčet. A zamlčování pokračovalo i po roce 2000, kdy se z oficiálních zdrojů dozvíte dokonce i o lidických pejscích (včetně portrétních snímků Hektora, Šmudly a Voříška), ale nic o této oběti.
Záměrně nepovšimnut zůstal i klíčový svědek – třetí strážmistr přítomný zatýkání Štěpánky Mikešové František Cába, jenž navíc v červnu 1942 žil v přímém sousedství jak Doležalových, tak i jejich židovské nájemnice. Tento spolehlivý český četník byl v roce 1946 vyznamenán za účast v odboji. Až do své smrti v září roku 1990 žil v Lidicích a bylo možné zachytit jeho svědectví oněch osudových dnů. Nestalo se tak, přestože o udání měli dle Jaroslava Čvančary vědět i další badatelé a historici.
O udání se přesto mohla veřejnost dozvědět přinejmenším v roce 2016 z knihy nyní již poslední žijící lidické ženy Jaroslavy Skleničkové-Suchánkové, v domě jejíž rodiny do roku 1939 Štěpánka Mikešová bydlela s manželem, než se odstěhovali k Doležalovým. Sama se o udání dozvěděla nechtěně z rozhovoru dvou komunistek v koncentračním táboře Ravensbrück. Ty mluvily také o prokletí, které odváděná udaná žena pronesla nad Lidicemi.
Poválečný osud symbolu
Proti úředně zachovaným svědectvím o udání, svědectví poslední lidické ženy Jaroslavy Skleničkové, opakovaně úředně i soudně potvrzené důvěryhodnosti četníků a akademicky schváleným vědeckým postupům ověřování historických faktů stojí dnes pouze ničím nepodložené smyšlenky, které jsou orientovány jak proti židovské ženě, tak proti četníkům. Uvedení jediné zamlčené a zavražděné lidické oběti do památníku mělo být provedeno odpovědným historikem už v den slavnostního otevření expozice v roce 2005, zvláště když se o existenci Štěpánky Mikešové rozepsala v obecním zpravodaji přímá svědkyně událostí, jež s ní pobývala v domě přes dva a půl roku. Křivda na Štěpánce Mikešové přesto nebyla odčiněna, naopak dodnes je násobena dalšími útoky na čest četníků a samotné oběti i popíráním nepohodlných historických faktů.
Samotnému památníku v Lidicích pak neuškodily reportáže České televize, které se staly záminkou pro vynucený odchod šéfky české sekce Mezinárodní rady muzeí (ICOM) Martiny Lehmannové, jako spíš snahy o skandalizování pilířů demokratického státu, mezi něž patří svobodné bádání a vyrovnání s problematickou minulostí dvou diktatur. Zahraniční média, jako Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo The Guardian, vykreslila nedávno toto pietní místo jako prostor souboje mezi liberálním a komunistickým či národoveckým výkladem dějin.
Jenže jak dopadla péče o odkaz pro Čechy tak důležitého místa po roce 1945 z hlediska propagandistického zneužití jejich odkazu?
Majetek přeživších lidických žen byl znárodněn se zdůvodněním vystavění nové vesnice, ačkoliv se zvláště statkářky snažily o získání polností pro další hospodaření. Komunisté propouštěli nacistické zločince, kteří nesli ústřední díl viny na vraždě a utrpení mužů, žen a dětí. V roce 1948 tak pustili i nejvyššího velitele popravčích čet z doby heydrichiády generála Paula Riegeho, ačkoliv přiznal hlavní podíl viny na vyvraždění Lidic i Ležáků a na svědomí měl stovky zastřelených civilistů i tisíce deportovaných Židů. O dva roky později vznikl také v Lidicích pamflet žádající jménem MNV „spravedlivé, ale přísné potrestání dr. Milady Horákové“. A v roce 1959 propustila StB – coby svého agenta – Maxe Rostocka, šéfa nacistické Bezpečnostní služby z Kladna, který akci v Lidicích spoluvelel. V SRN se ihned přihlásil zpravodajské službě a vyzradil své úkoly.
Ve stejném roce naložila československá vláda loď Lidice desítkami tisíc starých pěchotních zbraní z druhé světové války a milióny nábojů a vyslala ji do Alžírska povstalcům proti francouzské nadvládě. Jenže loď sledovala francouzská zpravodajská služba a za dohledu kamer ji nechala vyložit s obrovskou mezinárodní ostudou. V roce 1960 se při přípravě jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem obrátili Izraelci na československé úřady s žádostí o poskytnutí dokumentů o úmrtí lidických dětí. Ačkoliv v Rudém právu vycházely články o procesu a úzké spolupráci na úspěšném soudu, československá vláda odmítla dokumenty vydat a vpustit vyšetřovatele z Izraele do vlastních archívů. Důslednějšímu vyšetření osudu lidických dětí tak nebyl dán prostor.
Udavači, kteří se nehodí
Příběh české vsi Lidice nemůže být jen líbivým obrázkovým kalendářem, nýbrž musí být monumentální freskou odmítnutí nacismu a neonacismu, komunismu i neokomunismu. Jeho součástí je symbolicky i oběť ochotné spolupráce s okupační mocí. Je to v současné době první památník, jenž zastupuje také všechny ty udané a zrazené, kteří se nedočkali spravedlivého označení svých vrahů. Vždyť v protektorátu zahynulo více civilistů rukou nacistů kvůli udání svých sousedů, rodinných příslušníků, kolegů v práci než československých vojáků na frontě. V pondělí 24. února 2020, poslední den úřadování ředitelky Lehmannové, byla ve vestibulu lidického muzea zavěšena pamětní destička se jménem Štěpánky Mikešové-Löwingerové. Její jméno je symbolicky nad jmény obou lidických letců, Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, kteří se dodnes nehodí do diktaturou vnuceného obrazu lidického symbolu.
Dnes se udávají sousedi kvůli rouškám, včera to bylo kvůli nevyvěšeným vlaječkám, předevčírem kvůli nenašité židovské hvězdě. Neodpouštějme zákeřnost toho, kdo udává, a toho, kdo udání vyžaduje a odměňuje jen proto, že se nám nehodí do útrpného obrazu českého pojetí sebe samého. Vymstí se to jako už tolikrát. A i o tom má vypovídat památník národního utrpení, který je mimořádný svým připomenutím všech zločinů proti lidskosti v jednom symbolickém lidickém příběhu. Čechoslováky navržená a všemi spojenci přijatá právní definice „zločin proti lidskosti“ se stala v norimberském tribunálu největším právním úspěchem československé diplomacie, která postupovala právě na základě zkušenosti s nacistickým barbarstvím z jara 1942.
Lidice byly po celou druhou polovinu dvacátého století místem politiky. Jejich osud určili nacisté, jejich odkaz ovládli komunisté, dnes se ho — i za cenu vymazání jedné oběti — chápou nacionalisté. Ani po přelomu tisíciletí jsme se nezbavili jha politického ovládání, namísto otevřeného pochopení všech tragických souvislostí, jež vedly k vraždě 340 + 1 lidického obyvatele. Politická kauza, jež vyústila do odchodu ředitelky Martiny Lehmannové s týmem pracovníků, není jen běžnou výměnou vedoucího úředníka státní instituce. Je zásahem do svobody bádání na způsob normalizace 70. let, neboť se neopírá o interpretaci pramenů dle vědeckých parametrů, ale o popírání jejich autentičnosti, zpochybňování historických faktů a svědků, ať těch poválečných, nebo dokonce ještě žijících. A to je dle mého soudu cesta k úplné destrukci vzpomínkové kultury na dějiny násilí dvacátého století, na kterém se podíleli i Češi.
