Reportáž z války o Náhorní Karabach: V případě náletu a bombardování se schovejte pod postel
"Jakmile se ozvou sirény, musíte okamžitě do krytu, v hotelu vám ho ukážou, kde je,” říká Vlad, příslušník arménských armádních sil na briefingu, který dostáváme po příjezdu do Stepankertu, hlavního města Náhorního Karabachu. Je devět hodin večer. Jsme na smrt unavené po dvoudenní cestě z Prahy, ale příjemně překvapeny, že je zde alespoň nějaký hotel ještě funkční. Čekaly jsme, že budeme spát ve sklepě nebo krytu.
Město je ponořeno do tmy. Pouliční lampy jsou zhasnuty, okna zatemněná. Tak polovinu hostů hotelu tvoří vojáci. Vedení hotelu jim tu poskytuje ubytování, tímto způsobem podporuje místní armádu v boji proti Ázerbajdžánu podporovanému Tureckem. Recepční požaduje pasy, dává nám informaci o snídani, ale o bunkru ani zmínka. Nezbývá tedy než se zeptat. Muž se rozesměje, pobaven takovou starostí. Ano, zde nikdo nenosí roušky, skutečným problémem tu není covid, ale válka. Pak muž pokračuje:”Pokud bude nálet dronu, ostřelování nebo bombardování, zalezte pod postel.” Teď se udiveně smějeme my. Ale recepční už s vážnou tváří pokračuje: “Většinou jsou útoky na město mezi druhou a třetí hodinou ráno. Jo, a hlavně si zatáhněte závěsy.”
Jdeme do pokoje. Dvě noci jsme na cestě na cestě z Prahy potřebujeme spát. Jenže deset minut po půlnoci se zvenku ozve první dunící rána. O pár minut později město rozezní sirény. Co teď? Bezradně se na sebe díváme. Polezeme pod postel? To je přece holý nesmysl. Pokud mají zaútočit na náš hotel, postel nepomůže, jsme v prvním patře jednopatrové budovy. Jsme už v pyžamu a rychle tedy na něj navlékáme kalhoty. Pokud něco, musíme utéci ven. Oblečené ležíme na posteli a čekáme. Touha po spánku je tatam.
O půl třetí slyšíme další dunění v dáli. Zítra musíme ráno vstát a tak polykáme prášek na spaní a doufáme, že ostřelování v blízkosti hotelu nás přece jen probudí ze zaslouženého spánku.
Myšlenka odjet do Náhorního Karabachu se nám zrodila v hlavě v neděli ráno, kdy nám přišla zpráva, že Ázerbajdžán začal útok na Karabach a ostřeluje hlavní město. O pár hodin později vyhlásila Arménie válečný stav, mobilizaci a stanné právo. Ale dostat se v době plné covidových restrikcí do Arménie není jednoduché. Vyhledávače letenek sice ukazují bezpočet možností, ale stačí kliknout na stránky oněch aerolinek a člověk se dozví, že “lety jsou zrušeny kvůli covidu”. Jedinou možností, jak se dostat z Prahy do Jerevanu jsou běloruské aerolinky Belavia s přestupem v Minsku. Tamní diktátor Lukašenko totiž už na jaře prohlásil, že covid není žádnou reálnou hrozbou a chod celé země tak ovlivňují pouze demonstrace, nikoliv pandemie. A tak běloruské aerolinky zůstávají jedny z nejspolehlivěji fungujících. Paradox dnešní doby. V pondělí, kdy celé Česko slavilo státní svátek, jsme strávily na telefonech domlouváním cesty do Arménie a sháněním kontaktů. Ještě ten den jsme si koupily letenky a v úterý už seděly ve zcela plném letadle do Minsku. K našemu překvapení zde na letišti vládne normální předcovidová atmosféra - lidé bez roušek, a to včetně úředníků, číšnic nebo ochranky. V Bělorusku prostě covid neexistuje.
Do Jerevanu přilétáme ve tři ráno místního času. Už v Minsku se nám podařilo spojit s úřednicí z arménského ministerstva zahraničí, která má na starosti novináře. První překážkou, jak se dostat do válečné zóny je opět - covid. Musíme spolu s dalšími zahraničními novináři mířícími do Karabachu absolvovat PCR test. “Vytřené” jsme ale za chvíli, Arméni nám na letiště přistavili sanitku, v níž nás už čeká dvojice zdravotníků. Výsledky testu máme mít do 6 až 7 hodin. Nezbývá než doufat, že budou negativní, jinak jsme si dojely pro drahou karanténu.
Nad ránem jsme konečně v jerevanském hotelu a čeká nás pár hodin spánku. Pak trochu divná snídaně - restaurace kvůli covid nefunguje, a tak nám přinesou špagety s brokolicí a med. Pak už sprintujeme před ministerstvo zahraničí, odkud vyjíždí mikrobus s pár novináři, místními i zahraničními směr Náhorní Karabach. Fasujeme presskarty a oddechneme si, že jsme bez koronaviru. Jedeme po jižní silnici, hlavní cesta do Karabachu přes Vardenis byla ostřelována. V podvečer překračujeme pomyslnou hranici do Karabachu. Po sedmi hodinách jízdy úchvatnou krajinou s rozeklanými horskými hřebeny protkanými azurově modrou hladinou říček a jezer konečně doputujeme do centra Náhorního Karabachu, Stěpankertu. Čeká nás další administrativní proces, další novinářská registrace. Na místním ministerstvu zahraničí se skvěje nápis: “Welcome to Arcach! Tourist information center.” Arcach je arménský název pro Náhorní Karabach, který obývá většinou arménské obyvatelstvo, ale spadá pod Ázerbajdžán. Proto se o něj vede vleklý spor. Není divu, je to překrásný kout světa, který by mohly obdivovat tisíce turistů.
Jenže jedinými možnými obdivovateli zdejších hor jsou nyní novináři. A ti tu mají zcela jiné starosti než krásu zdejší přírody…
(pokračování příště)
