Slovenský organizovaný zločin byl vždy tvrdší a násilnější než český

Na jedné straně se v určitých médiích český čtenář neustále dočítá, jak bychom si z našich slovenských bratří měli vzít příklad, protože mají mladistvě vyhlížející a uhlazenou prezidentku, která tolik kontrastuje s nedůstojně vypadajícím a hrubě se vyjadřujícím českým prezidentem, jsou méně euroskeptičtí a více inovativní. Na druhé straně ovšem český čtenář sleduje, jak na Slovensku vyrostla od rozpadu federace regulérní klasická mafie, která si, co se násilnosti týče, nezadá s mnohem slovutnějšími zločineckými strukturami a od větší slávy ji uchránil pouze fakt, že neoperovala ve větší míře v zahraničí. I tak zná masakr v dunajskostredském baru Fontána z roku 1999 celý svět, který se těmito fenomény zabývá, což je logické, jelikož počtem obětí překonal proslulý chicagský masakr na svatého Valentýna z éry Ala ­Capona.

Slovenský organizovaný zločin byl zkrátka vždy tvrdší, násilnější, přímočařejší a hierarchizovanější než organizovaný zločin český. Aniž chceme jakkoliv snižovat nebezpečnost a násilnost například Radovana Krejčíře nebo tzv. příbramské skupiny, slovenské kriminální klany byly takové prakticky všechny. Mnohem méně si také do svého středu pouštěly zahraniční elementy, takže u našich východních sousedů vyrostl specifický organismus, který bychom mohli nazvat slovenská mafie. Ačkoliv mnozí představitelé první generace zemřeli – a to většinou násilně (např. Róbert Hlub, Tibor Pápay) – nebo skončili na dlouhá léta ve vězení (např. Mikuláš Černák, Róbert Lališ), vetkli nesmazatelně tomuto systému jeho specifické rysy. A ty se podepsaly na slovenském „polosvětě“ o to výrazněji, že je tato země poměrně malá.

Očistec, Boží mlýn a Jidáš