Češi, pyramidy a mumie aneb Neuvěřitelné úspěchy českých egyptologů
Země na Nilu vábí cestovatele od dávných let. Někteří se za poznáním vydali osobně, jiní na stránkách knih. Egyptské památky a mumie fascinovaly už středověké učence. Napoleonská výprava do Egypta a rozluštění hieroglyfů pak otevřely dveře archeologickému a vědeckému výzkumu. Čeští badatelé se o starověký Egypt zajímali od poloviny devatenáctého století. Před sto padesáti lety se do Egypta vydal i Jan Neruda. Pyramidy v něm vzbudily rozporuplné pocity. „Jaká to obrovitá pitomost,“ napsal tehdy.
„V Egyptě jsou kořeny naší civilizace. Staroegyptští kněží tvrdili řeckým učencům: ,Vy, Řekové, jste jenom děti‘ — a měli pravdu,“ říká bývalý student egyptologie Karel Laváček, jenž 10. ledna oslavil sté třetí narozeniny. Rok poté, co se narodil, začal František Lexa přednášet egyptologii na české univerzitě. „Mým hlavním studijním oborem byla latina a řečtina, na egyptologii jsem se ale zapsal, protože staroegyptská kultura, vědění i jazyk jsou nesmazatelně otištěny v té evropské. Profesor František Lexa, zakladatel české egyptologie, byl jedinečný člověk, mezinárodní úrovně. Obdivovali jsme jeho znalosti. Nepamatuju si tedy, že by rozuměl humoru, to k němu nepatřilo, ale jeho přednášky o slunečním kultu a Amonovi, to byl požitek! Měl ancestrální postřehy. Na egyptologii nás chodilo asi pět, některé hodiny profesor Lexa občas nechal odučit svého asistenta Žábu. Byl to sympatickej, hubenej kluk, polyglot, o rok starší než já. Říkal, že egyptolog musí dbát na koptštinu. Mě zajímaly hieroglyfy a hieratické písmo, s démotštinou jsem se moc nenamáhal, to je starověký těsnopis. Kniha mrtvých, jejíž úryvky jsme četli v originále, mě doprovází celý život. Je plná hlubokých myšlenek.“
První návštěvníci
Evropští cestovatelé, ty české nevyjímaje, toužili od středověku spatřit posvátná biblická místa. Lákal je Jeruzalém, ale také tajemná země na Nilu. V roce 1490 zavítal do Egypta Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, ve stejném roce se na dalekou pouť vydal i třiašedesátiletý Martin Kabátník z Litomyšle. Neuměl číst ani psát, ve světě se však neztratil, a co víc, po deseti letech své zážitky nadiktoval litomyšlskému písaři Adamu Bakaláři. „V Ejiptě jsem byl po dvacet dní a v těch dnech nikde déšť nepršel. O zimě, po které jsem se tázal, pravili: Co jest to? Pověz nám!... V Ejiptě jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilusa, z řeky veliké, kteráž teče z ráje. O dobrotě té vody musím pověděti, že jest chutná a sladká, ne opravovaná, leč prostá – nevěřím, že by mohla lepší býti,“ píše se v cestopise Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Jeruzaléma a Ejipta. Káhira na člena jednoty bratrské zapůsobila čistými zahradami a svou rozlehlostí: „... šel jsem ulicí, chtěje zvěděti, kterak jest dlouhá. I přišel jsem, kde z Nilusa vodu berou na velbloudy. A to již pozdě bylo a bál jsem se, abych se nezpozdil… Hospodář se mne otázal, kde jsem byl. Pověděl jsem mu a on se velmi zasmál a řekli mi: „Pohane, tos chtěl naše město přejíti za den? … Najal jednoho muže, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnouti město. Od hradu žoldánova jsem nejlíp zhlédl Ejipt, an leží v čisté rovni písečné a nikde vrchů ani lesů neviděl jsem… Hrad žoldánův se mi zdál mnoho větší než Chrudim.“
Spisovatele, diplomata a skladatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic doprovázel na konci šestnáctého století na roční cestě do Palestiny a Egypta jeho švagr Heřman Černín z Chudenic. V Benátkách si nechali ušít poutní roucho, v Jeruzalémě se pomodlili u Božího hrobu, navštívili klášter svaté Kateřiny na Sinaji, plavili se po Nilu, v Káhiře zažili ozbrojené přepadení. Kryštof Harant samozřejmě znal Hérodotovy Dějiny, na antického historika ostatně několikrát odkazuje ve svém obsáhlém cestopise Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta.“
Také českého šlechtice zaujala „pěkná, čistá voda z Nilu“. Poznamenal rovněž, že „řeka Nilus jako druhá po pánu bohu vychovává Egypt, přinášejíc záplavy a zemi černou hlinovatou“. Krokodýli v něm vzbuzovali odpor, „to zvíře jest čtvernohé, dlouhé a nízké, šeredné, hrozné a škodlivé“. Ocenil všestranné využití palmy, „není užitečnějšího stromu nad palmu“.
V pátek na den svatého Diviše se Harant s Černínem přidali ke karavaně, která čítala přes tři sta velbloudů: „I jeli jsme velikými pustinami a písky, nic jiného nevidíce nežli nebe a zemi písčitou, tak že se nám spravedlivě stýskalo.“ V poušti se šlechtici vybavilo italské přísloví: „,Kdo žene osla, kurvu s sebou vede a po píscích putuje, není bez různic a bez těžkostí.‘ A tak i my netoliko vády a nebezpečenství, i práce těžké jsme zakusili.“ O pyramidách napsal: „Ty věže jsou nazvané od řeckého slova pyr, totiž oheň... Nejpřednější jsou tři pyramidy, o nichž staří i novotní historikové mnoho vypisují, a mezi sedmi divy světa je pokládají,“ byť vzešly ze „zbytečné roboty“.
V káhirském obchodě Harant „očitě a bedlivě spatřil… těla mrtvých balsamovaných a jináč mazaných v plátna obalených, kteráž po starodávnu rozličně přistrojená jsou a v celosti zůstávají, krom že černá jsou a seschlá... Do Evropy vozí je za veliké peníze…“ Kryštof Harant jako mnozí další soudil, že každá „dobře spravená apatéka“ se bez mumií neobejde, jelikož „mumiae na nemoci… vředy i zlé povětří prospěšné jsou“. Se švagrem se byl podívat i na trhu s otroky: „Pan Černín chtěl jedno mouřenínské pachole koupiti. Sotva jsem jej z toho svedl, předkládaje mu příčinu nebezpečenství a pokuty.“
Přátelství švagrů nakonec rozdělila víra. Heřman Černín coby staroměstský hejtman přihlížel 21. června 1621 popravě sedmadvaceti českých účastníků stavovského povstání. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl sťat jako třetí v pořadí.
V osmnáctém století působili v Egyptě čeští františkáni Jakub Římař z Kroměříže, Václav Remedius Prutký a Kristián Schneider. Jakub Římař navštívil Chufuovu pyramidu a misionářská léta, která prožil v zemi na Nilu, popsal v latinském pojednání Itinerář apoštolských orientálních misí v Egyptě. Václav Remedius Prutký, jenž po návratu z Afriky nastoupil službu vojenského kaplana u toskánského pluku Františka Lotrinského, ve svém Itineráři vzpomíná na pyramidy, sfingu i mumie. Také on se odhodlal vydat do Chufuovy pyramidy. „Nikdo se neodvažuje sestoupit dovnitř pyramidy, dokud Arabové neočistí vchod od prachu a nevystřelí z pušky, aby se tam neskrývala zvířata jako hadi, vlci a lvi.“
Prutký se pokusil zaměřit královský sarkofág a svou návštěvu Gízy završil hodinovým výstupem na pyramidu. V Dáhšúru absolvoval nebezpečný sestup do Snofruovy pyramidy z růžového vápence. Stal se zřejmě prvním návštěvníkem, který ji prozkoumal. V Káhiře pak koupil za dvě zlatky mumii i s rakví. Mumifikované ostatky zrovna o polovinu zlevnily.
Večírek s mumií
Dvě egyptské mumie měl ve svých uměleckých sbírkách Rudolf II. a jednu Petr Vok z Rožmberka. Egyptské mumie byly v Evropě vyhledávanou komoditou. Už od středověku i vzdělanci doufali, že jim vzácný prášek z mumie zajistí pevné zdraví. Během staletí Evropané po špetkách pozřeli tisíce mumií. Tento všelék se užíval také v Čechách. Ještě na konci osmnáctého století lékárník Václav Barka v pražském obchodě Na Perštýně umístil mumii do výlohy, aby kupující viděli, že léčivý prostředek není žádný podvrh, a nechal na prach semlít kus mumifikované nohy. Mumie z Perštýna — bez holeně a chodidla — nakonec skončila v muzeu. V některých zemích, ano, i evropských, se pořádaly večírky s mumií. Pozvaní hosté povečeřeli v její přítomnosti, pak mumifikované tělo rozmotali z obinadel a nalezené amulety si odnesli domů pro štěstí. Po napoleonské výpravě a rozluštění Rosettské desky byl Egypt v kursu. Egyptské památky dovážené cestovateli byly vítaným, exotickým zpestřením mnoha zámeckých sbírek po celé Evropě, tedy i v Čechách. Karel Metternich egyptské artefakty získal jako pozornost od egyptského místokrále Muhammada Alího, který se starověkými poklady čile obchodoval a zištně je rozdával mocným. Rakouský kancléř mu stál za dvě mumie. Na zámku v Kynžvartu se tak ocitla rakev s ostatky kněze Kenamúna z období Nové říše, rakev s mumií kněze Pentahutrese z Pozdní doby a část pohřební výbavy — alabastrová kanopa, pečetidla, amulety… První prodejní výstava věcí ze starého Egypta se v Praze konala v roce 1818. Svou sbírku představil veřejnosti pražský rodák Franz Wilhelm Sieber a některé předměty nabídl zájemcům. Řadu zakoupených artefaktů Pražané věnovali Vlasteneckému muzeu. Muzejní depozitář se zanedlouho mohl rozšířit o egyptologickou sbírku barona Františka Kollera, převážil však názor, že v zemském muzeu mají být egyptské starožitnosti spíše kuriozitou.
V polovině devatenáctého století daroval do muzea František Colloredo-Mansfeld staroegyptské památky z Théb a dvě mumie. Jedna vzala za své při pitvě, kterou provedl Purkyňův asistent, třiadvacetiletý Jan Nepomuk Czermak. Otevřel hrudní dutinu, našel část aorty a odebral vzorky tkání. Při histologickému vyšetření zjistil, že starý Egypťan trpěl aterosklerózou. Czermak si svým zkoumáním zajistil světové prvenství. Ani v antropologické sbírce Jindřicha Matiegky mumifikované ostatky z Egypta pochopitelně nechyběly. Antropolog Aleš Hrdlička, který se účastnil egyptských vykopávek pro Washingtonské muzeum, věnoval v roce 1909 Matiegkovi několik mumifikovaných hlav. Slavný antropolog jednu dal své dvacetileté dceři Ludmile. „Bylo to již v době, kdy jsem se obírala egyptologií. Ta hlava v zasklené skříňce… byla mi více než dvacet let věrnou družkou.“ Kvůli stěhování ji pak Ludmila odevzdala do otcova ústavu.
Ludmila Matiegková se zajímala o antropologii, starověký Orient, a zejména Egypt. Stala se jednou z prvních českých egyptologických badatelek. „Staré orientální jazyky bylo tenkrát na české univerzitě možno studovat pouze na fakultě teologické, jež však ženám nebyla přístupna. Jen nevšední ochotě profesora Hazuky jsem děkovala, že jsem alespoň občas jako host mohla přijíti na přednášky. Jinak jsem se seznamovala se základy egyptského písma soukromým studiem Ermanovy mluvnice. Starou orientální archeologii jsem poznávala návštěvami muzeí v Paříži a Londýně a obsáhlou četbou.“
Učiti se není hanbou
Prvním egyptologem českého původu byl Jan Kmínek-Szedlo, který po studentské revoltě v roce 1848 musel nedobrovolně narukovat a do rodné Plzně se už nevrátil. V roce 1860 rakouskou armádu opustil, zúčastnil se Garibaldiho tažení a nakonec se stal kurátorem egyptské sbírky muzea v Boloni. Učil na tamní univerzitě a překládal staroegyptské texty do italštiny.
Císař František Josef I. se 17. listopadu 1869 zúčastnil slavnostního otevření Suezského průplavu a navštívil rovněž Chufuovu pyramidu. Při příležitosti jeho cesty byla vyražena medaile s jeho podobiznou a pyramidami v Gíze. Devátého května 1870 se do Orientu vydal Jan Neruda. „Nekonečná žlutošedá poušť prostírá se v nedohlednou dál a obrovité pyramidy gizehské, dažurské a sakárské strmí se k nebesům,“ líčil pětatřicetiletý Jan Neruda poeticky své dojmy z Egypta. „Egypťané byli prvním národem, který proklamoval nesmrtelnost duše… Také jejich peklo bylo už dosti pěkné, skoro jako křesťanské…“ Na cestě do Egypta, kam „Pythagorové putovali kdys co učňové“, ho doprovázel o deset let mladší pražský sládek a kulturní mecenáš Emanuel Kittl, budoucí otec Emy Destinové. Své šestatřicáté narozeniny spisovatel oslavil návštěvou Chufuovy (Cheopsovy) pyramidy. „Chufuova pyramida je tak velka, že by náš hradčanský svatovítský chrám vešel se do ní dvakrát nad sebou a čtyřikrát vedle sebe.“ Pyramidy pro něj představovaly ztělesnění útisku. „Jaká to obrovitá pitomost, jaká zázračná kůpa bezmyšlénkovosti, jaký to do nebe trčící, blbě do vůkolí pohlížející pomník královské svévole!
O umění starověkého Egypta poprvé na české fakultě přednášel na začátku osmdesátých let 19. století zakladatel Sokola a docent dějin umění Miroslav Tyrš. „Řekové byli národem mladším, a učili se tedy přirozeně od národů starších. Avšak učiti se není hanbou a mladším býti jest především výhodou,“ uvedl mimo jiné ve své přednášce O významu studia dějin starého umění orientálního. Díky Tyršově podnětu zakoupila univerzitní knihovna publikace věnované egyptologii.
Egyptologii chtěl na české univerzitě přednášet také Václav Justin Prášek, teolog Václav Hazuka zase v roce 1908 vypsal kurs koptštiny. Na německé filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze od roku 1913 přednášel egyptologii Nathaniel Reich.
V letním semestru 1919 vypsal první egyptologický seminář na české univerzitě soukromý docent František Lexa, vzdálený příbuzný rakouského ministra zahraničí Aloise Lexy von Aehrenthala. Zakladatel české egyptologie byl dítětem štěstěny. — Jeho otec byl zámožný advokát, na střední a vysoké škole ho učili Alois Jirásek, František Drtina nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Lexův tchán, profesor klasické filologie Jan Kvíčala, podporoval nadaného zetě v jeho zájmu o staroegyptštinu. Kvíčalův kolega, orientalista Rudolf Dvořák, nad Lexovými překlady užasl a třicetiletému gymnaziálnímu učiteli matematiky pomohl získat stipendium. Lexa tak mohl absolvovat studijní pobyt u profesora Adolfa Ermana a ve Štrasburku u profesora Wilhelma Spiegelberga.
Mezi Lexovy první žáky patřil Jaroslav Černý, Jiří Ort nebo Michal Malinin. Lexův egyptologický seminář navštěvovala také Ludmila Matiegková, historička umění Pavla Fořtová, jež se provdala za kancléře Šámala, klínopisec Ladislav Černý nebo novinář František Gel. Ve třicátých letech byl František Lexa jediným profesorem v celé Evropě, který vyučoval démotštinu, Prahu proto vyhledávali i zahraniční studenti. Své obavy o osud země po německé okupaci v březnu 1939 František Lexa vtělil do textu Nářek Esetin, který zhudebnil Antonín Srba. Skladbu s dedikací v hieroglyfech po válce věnovali egyptskému králi Farúkovi jako dárek k narozeninám.
Odbojná ambasáda
Rozhodnutí o zřízení československého konzulátu v Alexandrii padlo už v roce 1919. Konzulát měl „věnovati svou pozornost obchodním vztahům ČSR s Egyptem“. O místo konzula usiloval káhirský lékař Adolf Lípa Bej a československý legionář František Wachtel. Na začátku února 1920 se úřadu ujal Wachtel, v listopadu téhož roku ho však vystřídal Antonín Blahovský. Egyptská vláda udělila agrément československému vyslanci v Káhiře Cyrilu Duškovi 25. listopadu 1922. Čtyřicetiletý diplomat a blízký spolupracovník TGM i Edvarda Beneše předal své pověřovací listiny egyptskému králi Fuádovi 14. dubna 1923. Suché podnebí mělo Duškovi pomoci zotavit se z následků několikaletého věznění během první světové války. Opak se stal pravdou. Plíce poznamenané tuberkulózou jeho pracovní tempo nevydržely. Zesnulého diplomata nahradil v únoru 1924 Vladimír Hurban jako chargé d’affaires. V Egyptě v té době žilo několik stovek Čechoslováků. Zázemí krajanům poskytoval penzión Garden City v Káhiře, který spravovali manželé Haisovi. V Káhiře byla i česká restaurace.
Prezident Masaryk se na návštěvu Egypta vydal v březnu 1927. Z Marseille plul lodí do Alexandrie, vlakem pokračoval do Káhiry. Obdivoval Džoserovu pyramidu, vypravil se do Asuánu, prohlédl si chrám bohyně Esety na ostrově Fílé, čtyři dny pobyl v Luxoru. Průvodcem mu byl egyptolog Jaroslav Černý. V Údolí králů se podíval do Tutanchamonovy hrobky a setkal se s jejím objevitelem, Howardem Carterem.
Egyptský král Fuád I. přijel na oficiální návštěvu Československa v červnu 1929. Na Wilsonově nádraží stál vojenský špalír, na Hradě byla vedle československé vyvěšena i egyptská vlajka. Slavnostní večeře s egyptským králem se zúčastnil mimo jiné rektor univerzity profesor Vladimír Slavík a armádní generál Jan Syrový, mezi významnými hosty nechyběl ani ředitel Škodových závodů Karel Loewenstein. V aule Karolina byl král slavnostně promován.
Po diplomatickém intermezzu Karla Halfara byl v lednu 1934 vedením československého velvyslanectví v Káhiře pověřen Benjamin Szalatnay-Stachó. O pět let později, 16. března 1939, mu německý vyslanec stroze oznámí, že je povinen úřad předat. Československý chargé d’affaires odpoví, že nedostal žádné instrukce, a tudíž se nadále považuje za diplomatického zástupce své země. Szalatnay-Stachó hrál o čas. Vyhledal britského velvyslance Sira Milese Lampsona a požádal jej o intervenci na egyptském ministerstvu zahraničí. Szalatnay-Stachó odmítl ambasádu vydat a 24. března 1939 to sdělil oficiálně egyptskému ministrovi zahraničí i britské a francouzské legaci. Od roku 1940 Szalatnay-Stachó zastupoval československou exilovou vládu v Londýně. (Szalatnayova manželka byla vězněna v Ravensbrücku, jejich jediná dcera zahynula na sklonku války při bojích na Slovensku.)
Na konci února 1941 se do oázy Sidi Bishr v Egyptě přesunul Československý pěší prapor 11 – Východní, jehož základ tvořili dobrovolníci, kteří v červnu 1940 odjeli z poražené Francie. O měsíc později byla československá vojenská jednotka převelena do Agami u Alexandrie a na konci května 1941 českoslovenští vojáci zaujali frontové postavení u Marsá Matrúh. Jejich prvním bojovým úkolem v rámci britské 23. pěší brigády byla ostraha polních letišť RAF.
V červnu 1942 navštívil Střední východ ministr obrany Sergěj Ingr. Pronesl projev v československém vojenském rozhlasovém vysílání Volá Káhira a v Alexandrii poděkoval československým vojákům „za chrabrost a statečnost, které osvědčili před nepřítelem v Tobruku a Západní poušti“. O necelý měsíc později, když se schylovalo k bitvě u el-Alamejnu, musel Szalatnay-Stachó evakuovat ambasádu do Jeruzaléma. Na konci listopadu 1943 se v Káhiře poprvé zastavil prezident Edvard Beneš při své cestě do Moskvy…
Kniha svědomí
Cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka se svou Tatrou T 87 brázdili Egypt od července do října 1947. Na konci srpna sbalili kameru, fotoaparát, čokoládu i spacáky a k večeru se tramvají z centra Káhiry vydali do Gízy. Hlídače nebylo zase tak těžké přesvědčit, aby přimhouřil obě oči a pustil je dál. „Na špičce Cheopsovy pyramidy jsme přenocovali, dnes už je to přísně zakázané,“ vzpomínal Miroslav Zikmund. Výstup zahájili na jihozápadní straně pyramidy. Už byla tma. Zvládli to za osmnáct minut. Silný vítr ustal až před svítáním. „Ráno jsme spatřili, jak hluboko pod námi z Nilu vychází slunce. Byl to nezapomenutelný zážitek.“
Na výpravu do starověkého Egypta zavedl československé čtenáře finský spisovatel Mika Waltari. V žádné jiné zemi nebyl jeho román tak oblíbený. Svého Egypťana Sinuheta napsal Waltari na jaře 1945. (Za honorář si koupil vůz Škoda žluté barvy a nemohl si ho vynachválit.)
Francouzský překlad Waltariho Sinuheta se na konci čtyřicátých let dostal do rukou Martě Hellmuthové, která tehdy žila v Káhiře. Její muž byl československý diplomat Vladimír Hellmuth-Brauner. Od knihy se nemohla odtrhnout, zážitek z četby chtěla zprostředkovat i ostatním. Waltari jí dovolil, aby jeho román do češtiny přeložila z francouzštiny. Marta Hellmuthová však zjistila, že francouzská verze nectí finský originál. Začala se tedy sama učit finsky. Když ji v padesátých letech stejně jako jejího muže na dva roky zavřeli – provinili se svým buržoazním původem, demokratickým smýšlením a působením v diplomacii –, finsky už obstojně uměla. „Vypravovala mi, jakou radost jí způsobila učebnice finštiny, kterou našla ve vězeňské knihovně,“ vybavuje si rodinná přítelkyně Hellmuthových, Helga Turková. Za mřížemi myslela na Sinuhetovo vyhnanství a stesk. „Kdokoli pil jednou vodu Nilu, touží opět spatřit řeku Nil… Nil se rozlévá, jako drahokamy vystupují města ze zelených vod, vlaštovky se vracejí, jeřábi se brouzdají v bahnu, ale mne tam není. Proč nejsem vlaštovkou, proč nejsem jeřábem mocných křídel, abych uletěl svým strážcům do země Kemet?“ Po svém propuštění se Hellmuthová pustila do díla, překlad jmen a reálie konzultovala s profesorem Lexou. Egypťan Sinuhet vyšel česky v roce 1965. „Sinuhet je kniha svědomí,“ říkala Marta Hellmuthová. Milovaný Egypt jí připomínala Bílkova vila, naproti níž s manželem bydleli. Architekt František Bílek se inspiroval sloupovým dvorem chrámu Amenhotepa III. v Luxoru.
Jízda na oslu
Na konci roku 1930 profesor František Lexa odcestoval do Egypta, zapojení československých egyptologů do mezinárodních projektů se mu totiž z Prahy nedařilo dojednat. Jeho nejnadanější žák Jaroslav Černý sice spolupracoval s francouzskou expedicí v Dér el-Medíně, Lexa si však přál pro československé egyptology širší uplatnění. Hodně si sliboval od setkání s ředitelem egyptské Památkové správy a Egyptského muzea v Káhiře Pierrem Lacauem. Do Prahy přivezl dva a půl tisíce negativů, zakoupil i několik ostrak, papyrů, koptský rukopis a kus rakve. (S dárky pamatoval i na jednotlivce — z prezidentské kanceláře mu v červenci přišlo poděkování za zlaté náušnice.) Stejně měl však pocit, že se vrací s prázdnou...
František Lexa měl sice světové renomé coby odborník na démotštinu, ani to mu však nezajistilo příslib, že se českoslovenští egyptologové budou moci významně podílet na archeologickém výzkumu v Egyptě. Svého snu se ovšem nevzdal. Se stejným úmyslem v doprovodu Zbyňka Žáby navštívil Egypt v roce 1956. Žába na začátku padesátých let učil češtinu na káhirské univerzitě a rovněž toužil po vlastním archeologickém výzkumu. Pro další rozvoj československé egyptologie považoval práci v terénu za zcela nezbytnou. Na začátku října 1958 byl ustaven Československý egyptologický ústav a jeho prvním ředitelem byl jmenován profesor František Lexa. Československý egyptologický ústav v Káhiře vznikl v květnu 1959. V následujícím roce českoslovenští egyptologové zahájili vlastní výzkum. Zbyněk Žába se viděl v oblasti Tehna el-Gebel ve středním Egyptě nedaleko města Minjá. Na doporučení Jaroslava Černého však nakonec zažádal o povolení k čištění a výzkumu Ptahšepsesovy hrobky v Abúsíru.
Československo se také zapojilo do kampaně UNESCO na záchranu egyptských památek v Núbii. Pro Zbyňka Žábu to byla životní šance i úkol, jemuž byl ochoten podřídit cokoli. „Je zvyklý spát tři čtyři hodiny denně, věčně zahloubán do spousty vědeckých textů… podoben spíše asketovi nebo řeholníku přísného řádu… Snad si uvědomuje, že jeden lidský život je příliš krátký na to, aby ovládl veškeré historické bohatství,“ líčí Milan Hlinomaz ve své knize Plavba za hieroglyfy.
Popisuje tu také své první setkání s profesorem Žábou, jenž měl na zřeteli jedinou věc – úspěšnou expedici. Hlinomaze si zavolal kvůli lodi. „Na zaměstnance ústavu a své spolupracovníky kladu nejvyšší nároky,“ začal bez dlouhého úvodu profesor. „Nesmíte být překvapen, že se budete muset věnovat také jiným věcem, než je řízení lodi. Máme dva ústavní automobily a jejich řízení je samozřejmostí. Stejně tak jízda na oslu, na koni, na velbloudu nesmí být pro člena expedice žádným problémem. Těžiště naší práce bude v Núbii, v její egyptské části. Poněvadž budeme velmi vzdáleni od Asuánu, ale v oblastech bez komunikací mimo Nil, potřebujeme nutně užívat naši expediční loď… Jmenuji vás kapitánem naší výzkumné lodi.“
Pak se ovšem Milan Hlinomaz dozvěděl, že loď pro českou expedici zatím neexistuje a peníze na její stavbu nejsou. „Ale potřebuji ji tak do dvou měsíců, aby se začátek příští expedice neoddaloval. Bude na ni naloděn terénní vůz a měla by být asi pro deset členů posádky.“ Milan Hlinomaz si připadal jak generál bez vojska, profesor Žába mu ovšem dál klidně a věcně sděloval, jaké požadavky musí loď splňovat. Pak si zapálil cigaretu a čekal, co mu kapitán odpoví.
Milan Hlinomaz se zaručil za nemožné. V holešovickém přístavu v zadaném termínu postavil katamarán, jenž byl pak vodou z Nilu pokřtěn na Sadík en-Núba (Přítel Núbie). Pod Žábovým vedením proběhlo v Núbii pět vědeckých výprav. Po núbijské anabazi se Žába soustředil na Ptahšepsesovu mastabu. Na svůj výzkum byl nesmírně hrdý a až žárlivě si ho střežil. Světoznámý egyptolog Bernard Bothmer z Brooklynu si dlouho pamatoval, že ho nepustil dál a neseznámil ho s výsledky práce. Svoje žáky však profesor Žába zapojil do výzkumu už od studentských let — a jeho egyptologická štafeta běží dál.
Je to běh na dlouhou trať…
Vše o úspěších českých vědců v Egyptě si přečtětě ve speciálu Reflexu Úžasné století české egyptologie >>>
