Jak to vypadá v řeckém uprchlickém táboře, který nahradil Morii? Těžší, než pomáhat uprchlíkům, je návrat
Sbalit batoh a odjet na deset dní na řecký ostrov Lesbos do uprchlického tábora. Právě to udělali čeští dobrovolníci z křesťanské komunity Sant’Egidio, když se na konci léta připojili k dobrovolníkům z dalších evropských zemí. Na místě rozdávali jídlo a materiální pomoc, učili utečence anglicky, tvořili program pro děti.
Většina aktivit pro uprchlíky se odehrává v obrovském stanu na betonovém plácku s provizorními stoly a plastovými židlemi. Nachází se v těsné blízkosti nového uprchlického tábora Kara Tepe, který nahradil dřívější vyhořelý kemp Moria. Stovky bílých stanů a provizorních buněk, kterých je uprchlický tábor plný, jsou dobře vidět i zdálky. Takové je naše první setkání: za plotem s výhružně trčícím ostnatým drátem pozorujeme odpolední dění v táboře. Čekali jsme, že bude plný zvuků ze života téměř pěti tisíců obyvatel žijících v jeho útrobách, ale všude je úplné ticho. Občas lehký vánek od moře rozčísne jinak spalující vedro, při odpoledni obzvlášť sužující, jinak se ale nehne ani jediná větev z těch pár stromů, které se na území tábora náhodou ocitly.
Nabídnout vstřícnou ruku
V táboře se nachází pestrá směsice utečenců: převážně pocházejí z Afghánistánu či dalších blízkovýchodních a afrických zemí sužovaných konflikty. Jsou mezi nimi hlavně celé rodiny, včetně dětí a starců. Tábor navštěvujeme po menších skupinkách. Nedávno se tu začalo stavět a všude je spousta zvířeného prachu. Sluníčko, ačkoliv je teprve dopoledne, praží tak, že i po krátké chvíli začíná být v roušce nedýchatelně. Míjíme karanténní část pro nově příchozí, část pro lidi s postižením a pokračujeme dál. Poté, co překročíme další strouhu tekoucích splašek, u níž si hrají děti, se dostáváme do nejubožejší, zadní části tábora. Lidé tu žijí v malých provizorních stanech podpíraných tyčkami, které mají daleko do plastových buněk, které se staví jinde v táboře. Uvnitř je vedro a nedýchatelno.
Jedním z cílů naší dobrovolnické mise je zvát utečence do námi organizované restaurace na večeři. Pozvat a obsloužit však zvládáme jen pět až šest set lidí denně, proto musíme obyvatele tábora vybírat, aby se spravedlivě dostalo postupně na každého, kdo má zájem. Nejdříve se při předávání pozvánky ptáme, zda chtějí a mohou přijít, pak na jméno rodiny a číslo stanu. Bez této identifikace jako by tu člověk ani neexistoval. Pak rozdáme pozvánky a krátce si povídáme. Protože se jedná o tatínka s malou dcerou, která v ruce třímá panenku Barbie, dojde i na hraní.
Po chvíli narazíme na stan, kde probíhá výuka angličtiny. Nakoukneme dovnitř a vidíme přibližně deset žen z Afghánistánu. Než se nadějeme, jsme zváni dovnitř. Tam si slovo vezme učitel těchto žen a jejich dětí, také uprchlík, a nabízí nám občerstvení, ačkoliv víme, že nabízí z vlastního mála. Anglicky se naučil sám a rozhodl se znalosti předat dál. Znalost angličtiny je totiž v táboře rovna zlatu. Zatímco se s ním můj italský kolega Etzio dál baví, ke mně se vrhnou děti a začnou ukazovat, co se právě učí. Otevírají sešity. Po chvíli už s nimi procvičujeme „evropskou“ abecedu, angličtinu i počítání. Etzio se rozhodne mít k vyučovaným ženám krátkou promluvu. Vysvětlí jim, proč jsme tady na misi, která není ani pracovní službou, ani dovolenkovým výletem. Že nám jejich osudy nejsou lhostejné. Že je neodmítá celá Evropa, a že existují i lidé, kteří o jejich utrpení vědí a snaží se o změnu. Nakonec zmíní i komplikovanou situaci v Afghánistánu, a to už pláčou všechny ženy. Podáme si s každou z nich ruku a srdečně se rozloučíme. Ze stanu za námi ještě vybíhá sedmiletá holčička Aténa, objímá nás a dožaduje se pokračování her. Snad příště. Kéž by v lepších podmínkách…
Skoro jako v normální restauraci
Je odpoledne a očekáváme příchod hostů, které jsme dnes ráno v uprchlickém táboře pozvali do restaurace přátelství. Každý z nás dostává úkoly, aby vše fungovalo hladce: bez ohledu na to, co děláme v civilních zaměstnáních, dostáváme úkoly jako vynášení odpadkových košů, roznášení jídla, úklid stolů, hraní v dětském koutku či dezinfikování rukou příchozích. Na mě vychází obsluha. Restaurace se postupně plní lidmi a jejich životními příběhy, zvuky, smíchem, solidaritou i novým přátelstvím. Nejvíce živo je okolo sedmé večerní, kdy jsou skoro všechny stoly plné a člověk si připadá skoro jako v normálním životě a normální restauraci. Mezi prostoji, kdy je méně hostů, se bavíme s dobrovolníky z tábora, kteří nám přišli pomoci. Někteří pomáhají i celé léto, co je komunita Sant’Egidio na ostrově. Někdo zrovna vypráví svůj nelehký příběh o cestě do Řecka, o penězích pro pašeráky, mlácení pohraničníky při překračování suchozemské hranice nebo plavbě na rozbitých člunech z Turecka.
Využívám chvilky volna a mířím za několika afghánskými dobrovolnicemi. Plná překvapení vzápětí potkávám patnáctiletou Idu (jméno pro účely článku změněno), kterou jsem na ostrově Lesbos poznala už minulý rok při stejné dobrovolnické misi. Její upřímná, dětská přítomnost v Morii patřila k tomu, co mě minulý rok nejvíce zasáhlo. O setkání s ní jsem zpět doma často vyprávěla.
Je to dojemné a radostné setkání, byť hořkosladké. I po roce totiž stále žije v uprchlickém táboře jako žadatelka o azyl a její dětství i studium jsou ve stádiu stagnace stejně jako vidina budoucnosti. Patří mezi ztracenou generaci dětí a dospívajících, o které nikdo nestojí. Přes to všechno jí nechybí odvaha snít. Na rozdíl od minulého roku se v angličtině hodně zlepšila, a tak je komunikace snazší. Ptám se jí, jak tráví dny a mám radost, když říká, že chodí do školy na hodiny matematiky, angličtiny, němčiny a řečtiny. Dále sama učí přibližně osm až devět dětí angličtinu (bylo by to i více, ale nejde to kvůli covidovým opatřením). Poté ještě chodí pomáhat do naší provizorní uprchlické restaurace.
Její den je tak nakonec dost plný a mám pocit, že to je tou podstatou, která často lidem v táboře chybí – každý chce být na konci dne užitečný a nabídnout své schopnosti pro druhé, ne sedět celé dny ve vedru před vlastním stanem v táboře a nemít co na práci. Byť právě to je tou nejčastější táborovou realitou: nově příchozí nesmí podle zákona pracovat první půlrok vůbec a ostatní si shání práci jen těžko. Ostrov Lesbos je malý a pracovními příležitostmi zrovna neoplývá. Mnozí přímo v táboře nabídli své řemeslné či jiné dovednosti například pro manuální práce při stavbě nových částí tábora. Vždy byli odmítnuti.
Z vyprávění Idy i dalších se zdá, že alespoň školní podmínky pro děti se oproti minulému roku zlepšily. Mnozí mohou navštěvovat školu zřízenou různými organizacemi například od UNICEFu, pár vyvolených chodí přímo do místní školy v hlavním městě. Pořád však platí, že ne každé dítě z tábora má možnost do školy chodit. Jsou dny, kdy v táboře potkáváme desítky bezprizorních dětí, kterým se nikdo systematicky nevěnuje. Některé neziskové organizace dlouhodobě upozorňují na zvýšený výskyt pokusů o sebevraždy dětí i mladistvých mezi uprchlíky, stejně jako na jejich hluboké deprese a další psychické i zdravotní obtíže.
Kontrast návratů
Rychle plynoucí dny plné dobrovolnické práce přinášejí emoce radosti, smutku, výzev i dojetí. Poslední den zakončujeme oslavou s našimi dobrovolníky z tábora. Tančíme, zpíváme tradiční písně a rozdáváme diplomy jako poděkování za jejich veškeré úsilí. Pro mnohé z nich je to víc, než se může zdát: jinak prázdné dny naplněné pouze čekáním na rozhodnutí žádosti o azyl konečně dostaly jiný smysl.
Po návratu do Česka a každodenních životů na nás však čeká tvrdý střet s realitou. Rozhlížím se v uspěchaném metru na tváře bez výrazu a vím, že myšlenkami jsem stále na řeckém ostrově mezi ušpiněnými dětmi, tak veselými, když se jim věnujeme a společně hrajeme hry. Zároveň na mě útočí úkoly a „potíže“ každodenního života zpátky doma. Ta škála kontrastů je obrovská.
