Mír na Ukrajině znamená bezpečí pro zbytek Evropy, říkají Ukrajinci žijící v Česku

Potlesk je po každé písni mohutný, křičí se bravo, slova díků a podpory směřují jak z jeviště do sálu, tak od posluchačů k umělkyni.

Marie Prokopjuková, která s orga­nizací koncertu pomáhala, má taky vlhké oči. „To si pište, že se tu brečí,“ říká mi. A dodává: „Už tři noci nespím.“

Když jsem s ní mluvila před ­několika týdny, měla v sobě víc naděje.

„A divíte se? Každým dnem jsou zprávy od nás horší…,“ povzdechne si.

Nakloní se mi těsně k uchu: „Teď zpívá text od básníka, kterého komunisti ve třicátých letech zavraždili, protože byl Ukrajinec.“

Je nedělní večer a v sále na pražské Národní třídě je přes tři sta lidí; asi se příliš nepletu, když si myslím, že já a fotograf jako jediní nejsme alespoň poloviční Ukrajinci. Marie Prokopjuková mě v tom utvrzuje.

Spojení s frontou

„Tak plno jako teď jsme ještě snad neměli na žádné kulturní akci. Museli jsme přinést židle navíc. Je to teď hodně emotivní a náročné. Sledujeme všecky kanály, ta jednání s Putinem… Posíláme na frontu věci, nedávno se odtamtud, myslím, vrátil Kolja,“ přemýšlí nahlas s tím, že kromě léků a trvanlivých potravin se hodí i teplé oblečení. Nebo třeba šicí stroj – ženy na frontové linii mají na čem šít oblečení a přikrývky pro vojáky i civilisty (včetně žen), kteří tráví mrazivé dny i noci v provizorních zákopech a čekají na válku.