Amerika v slzách, zraky upřené k Texasu. Před dvaceti lety došlo k havárii raketoplánu Columbia
Viděla jsem, jak sedmiletý Matthew Husband brečel. George W. Bush seděl kousek od něho a vytáhl z kapsy velký, bílý, vyžehlený kapesník. Podal mu ho. Chlapeček se bezmyšlenkovitě vysmrkal. Pak kapesník vrátil prezidentovi své země.
Matthewu Husbandovi, synovi kapitána raketové lodi Columbia, bylo při slavnosti na počest mrtvých v centru NASA v Houstonu evidentně jedno, komu patří ten posmrkaný kus látky. Memoriál je sice hezká věc, ale těm dětem stejně k ničemu nepomůže, řekla v deníku Houston Chronicle pětadvacetiletá Erin Smithová. Ví, o čem mluví. Před sedmnácti lety jí bylo osm a její fotka s plyšovým medvídkem, růžovou stužkou a prezidentem Reaganem, který se k ní sklání, obletěla svět. Erin Smithová, dcera pilota Michaela Smithe z raketoplánu Challenger, není tyhle dny v pohodě. Má pocit, že by měla dětem astronautů z raketoplánu Columbia poradit. Její hlavní premisou je: "Hlavně se nevzdávejte toho, co jste dělali, když váš otec nebo matka ještě žili." I tyhle rady jsou však Matthewu Husbandovi zatím k ničemu.
Houston: Zeď nářků
NASA, National Aeronautic & Space Administration, bývala pro generaci sedmdesátých let symbolem úspěchu. Už není. Dva z pěti raketoplánů za posledních sedmnáct let shořely, čtrnáct lidí v nich. "Má NASA vůbec ještě smysl, neměla by Amerika přenechat vesmírný prostor Rusku? " ozývá se v médiích. Za všechno může Clintonova administrativa, která nedávala NASA dost peněz na bezpečnostní zkoušky, přihřívají si polívčičku republikánští senátoři. Ale tam, kde astronauti trénovali a bydleli, v Houstonu, se na to dívají jinak. " Prezidente Bushi, prosím tě! Nenech NASA zahynout v hanbě! Udrž ji při životě!" Podobných nápisů je u zdi nářků, kterou se stala velká betonová deska s nápisem NASA na předměstí texaského města Houston, celá řada.
Sestra Williama McCoola, jednoho ze sedmi ztracených astronautů, mi přímo před touhle zdí řekla: " Rozhodně tuhle tragédii nepovažuju za horší, než byl Challenger. Naopak. Ty lidi z Challengeru si neužili vesmíru. Ale brácha umřel ve chvíli, kdy si žil svůj sen, kdy si splnil, po čem vždycky toužil, kdy byl šťastný. Jsem vděčná za každou minutu z těch šestnácti dní, kterou ve vesmíru strávil." Kristie McCoolová přijela do Houstonu s osmiletým synem Hunterem a otcem Barrym McCoolem. Vyrůstala v rodině, kterou jí všechny kamarádky záviděly: jeden starší a jeden mladší bratr, tatínek pilot, maminka v armádě. " Z obou bratrů se nakonec stali také piloti, takže celá rodina kromě mě byla pořád tak trochu v nebezpečí. Zvykla jsem si a brala to jako samozřejmost. Teď je čas, abych se s tím vyrovnala," říká mi a její sympatický, impozantně vysoký otec doplňuje: " Viděl jsem ho jako první, když se narodil, a viděl jsem ho naposledy, než zemřel, protože jsem raketoplán, ještě celý, zahlédl nad Las Vegas. Willie chtěl vždycky lítat. Teď lítá navždy," říká otec vyrovnaně.
Kousek od McCoolových stojí Irene Radclifová. 4. února jí bylo patnáct, a možná proto mluví víc než Diana Wangová a Ann Prestinová, kterým je pořád ještě čtrnáct. " Máme Asafa rádi, je dobře, že se sem z Izraele přestěhovali kvůli vesmírné misi, snad teď neodejde," říkají mi. Všechny tři chodí do prváku na střední škole s Asafem Ramonem, nejstarším ze čtyř dětí jediného izraelského astronauta, který kdy vzlétl do vesmíru. " Asaf byl ještě ve čtvrtek tak strašně nadšený, těšil se, že jede na Floridu, kde na tátu čekal. Když jsme slyšely, co se stalo, první, co nás napadlo, byl Asaf a fakt, že na tátu čekal zbytečně," říkají mi a stávají se vděčnými terči přítomných fotografů, protože jsou mladé a tudíž brečí nepokrytě.
Texas: U nás je všechno větší
Asi největším paradoxem tragédie Columbie je, že díky ní si - jaksi v druhém plánu - posvítila média na Texas. Odhalila neotesanou přímočarost Texasanů i jejich "u nás je všechno větší" přístup k životu. Na Texas, obrovský, poklidný stát, najednou dopadlo dvanáct tisíc kousků raketoplánu a vytvořilo tak nesložitelné puzzle. Přijíždíme z Houstonu do městečka Nacogdoches. Suchá tráva, buvoli, krávy, koně a ovce. Bary pouze pro vyvolené, na to je zákon: když chcete pít alkohol, musíte se stát členy místního klubu. Členství stojí dva až pět dolarů na den. Nekonečné silnice, které lemuje pár papírových domů na kolečkách, pár ne zrovna udržovaných obchodů, spousta náklaďáků a milí lidé s širokými klobouky, co mluví tak důrazně a bezobsažně, že člověka znervózní po dvou minutách. " Opravujeme silnici, tak nám dejte pokoj," říkají cedule u krajnice místo obvyklé omluvy: "Práce na silnici." " Přestaňte nám tady v Texasu dělat binec, nebo zaplatíte tisíc dolarů a uvidíte," je tady napsáno místo obvyklého: "Prosím, udržujte čistotu." Začínám chápat, že když prezident Bush řekne "vykouříme je z děr," (myslí teroristy), je to přesně v intencích státu, ve kterém vyrostl. Všechny stanice, které je možné naladit, hrají country. Zvyk zpráv vysílaných v celou hodinu se v Texasu nepěstuje. Nacogdoches, jedenatřicetitisícové a prý nejstarší město v Texasu, má pár cihlových domů z devatenáctého století a jeden kostel. Několik trosek se našlo i tady "v centru." Solidarita s tragédií se projevuje tak, že na každém fast-foodu, u každé benzínové pumpy, je hned pod nápisem Mezinárodní gril napsáno: Myslíme na rodinu NASA.
Houston II: Rodina a salsa
Jsme zase zpátky u houstonské, květinami ozdobené zdi nářků. Když vidím uniformy, vzpomenu si na svoji základní školu, kam se mnou chodilo hodně dětí pilotů, stewardů a letušek. Kdyby se na pražském letišti Ruzyně něco stalo, taky se tam půjdu podívat, i když nemám s létáním nic společného, prostě proto, že letiště je součástí mého života. A lidí, kteří cítí NASA a to, o co se NASA snaží, jako kousek sebe, je v Houstonu hodně.
Například Laverne M. Worleyová pracuje pro Boeing, a přesto znala osobně dva astronauty, Davida Browna a Ricka Husbanda. Znala je proto, že branže astronautů je stejně malá jako jakákoli jiná branže úzce specializovaných odborníků. Zvlášť ve čtvti El Lago, která leží nedaleko od NASA centra. "Byli to moji sousedé. Znali jsme se ze školy, z kostela, potkávali jsme se na večeři v restauracích. Byli to normální lidi, žádné celebrity," říká mi Laverne, která kdysi navštívila hvězdné městečko v Sovětském svazu, daleko vzdálené Moskvě i normálnímu životu, a byla šokovaná, jak izolovaní tamní astronauti (kosmonauti) jsou.
"V El Lagu tady u Houstonu žijí astronauti zhruba dvanáct let, protože do vesmíru se podívají v průměru třikrát a na každý let musejí trénovat tři až čtyři roky. Jak je tak znám, jediné, po čem opravdu touží, je sedět v raketoplánu ve vesmíru. Pod vidinou toho, že budou lítat, jsou schopni podstoupit tři roky neuvěřitelně tvrdé přípravy," vzpomíná Laverne a dívá se směrem do NASA areálu. Obrovský plavecký bazén, kde sedm astronautů každý den trénovalo strategii pro stavbu mezinárodní vesmírné stanice, zůstává dneska, dva dny po havárii, prázdný a zavřený. Christine Ulmanová, mladičká učitelka ze základní školy, dává ke zdi tři slepené objekty, které v předmětu "věda" vytvořili její desetiletí žáci páté třídy. " Vyráběli jsme modely už asi dva měsíce, netušili jsme, že se něco takového stane," říká a klade na trávu model Johnsonova centra NASA (z plechovky natřené na bílo), druhý model (z krabice od bot) a raketoplán Columbia (ze stočených čtvrtek).
Všechny děti, které sem přišly, si modely prohlížejí: "Chtěl bych jednoho dne letět na Měsíc, ale bez rakety," říká mi šestiletý Ricky, syn mexické matky Lucy Garcia, která je tady taky proto, že bydlí nedaleko, a nevadí jí, že neumí anglicky ani slovo. Laura Mitchellová, matka v domácnosti, naložila pětiletého syna a řídila hodinu v největší špičce z nedalekého městečka jen proto, aby ke zdi položila dva bílé trsy fialek v květináčích a vyfotila si s nimi potomka. V sousední čtvrti Nasa Bay bydlí i Rashid, původem z Pákistánu, který vzal s sebou ženu a tři dcery a pochlubil se mi, že trošku znal původem indickou astronautku Kaplanu Chawlaovou, jež se tady v Houstonu stala novou Lady Dianou. Desetiletý Cameron, taktéž ze sousedství, odmítl dát svůj výkres s raketoplánem Columbia na školní nástěnku a radši jej přinesl sem. Teď ho sám přilepuje průhlednou lepicí páskou na plot. "No jasně, je to hrozné, co se stalo, ale já se nechci dojímat sám sebou, jenom jsem jim chtěl dát tenhle obrázek," říká mi dospěle.
Stmívá se a lampa, která normálně svítí na holou betonovou zeď NASA, se hodí. Osvětluje nádobíčko, tak známé nedávné historii Spojených států: vlajky, nafukovací hračky i plyšové medvídky (napíchnutí na plot vypadají morbidně), ručně psané nápisy. Hodně z přítomných je oblečeno v tom, co si oblékají vždycky, když se něco děje: Geraldina L. Widmarová, úřednice NASA, má sukni, vestu i náušnice v designu americké vlajky. Do téměř úplné tmy přicházejí dva muži s jinou vlajkou, obrovskou izraelskou, na zádech. Právě přiletěli z Jeruzaléma. Jeden z nich - Henry Berg - je opravář bot, druhý - Bohaz Szabo - sem přicestoval proto, že mu teroristé před půl rokem zabili manželku i tři syny: "Chci se poklonit izraelskému astronautovi a jeho rodině, protože vím, jaké to je ztratit lidi, které máte rád."
Texas II: Naše malé trosky
V texaském Nacogdoches se o takových hrůzách nikomu ani nesní. Zažívají si tady uprostřed pustiny jakési malinké jedenácté září. "Když jsem to včera slyšel v rádiu, nechtělo se mi věřit: že by se něco stalo v Nacogdoches? Tady se nikdy nic neděje, " řekl mi barman v místním poloprázdném podniku, když poctivě vyplňoval členskou kartu, a to včetně data a místa narození, pražské adresy a všech telefonních čísel, aby mi posléze mohl natočit jedno pivo. Nacogdoches může být pyšné. Kousek plechu, dlouhý asi metr, který našli na parkovišti, je rozhodně jedním z větších úlovků. "Ještě teď mi třeští hlava od toho hluku," vyprávějí si sousedé, kteří se na "jejich" trosku chodí každou chvíli dívat. I místo zhruba dvě míle od městečka Hemphill se stalo jednou z největších atrakcí tragédie. Našel se tu totiž kulatý předmět, trošku větší než pneumatika náklaďáku. Prodíráme se stromy a za chvilku sem autem přijede i Joel, reportér agentury Associated Press. Vypadá to možná směšně, ale trosky jsou důležité: jak jinak lze zjistit, co se opravdu stalo? "Jsem si jist, že je to kus hlavice," ukazuje na kulatý kus plechu pan Baumwoll, důchodce, co bydlí asi čtyřicet mil daleko a přijel se podívat, protože dlouhá léta pracoval jako strojní mechanik, a tudíž je do podobných věcí fanda. Kolem něj stojí další čtyři Texasané: jeden z nich má vpředu velký zlatý zub s vytetovanou americkou hvězdou. "No, jak se mi teď zoubek zase hodí," pochvaluje si. Doba zjitřeného amerického nacionalismu trvá už rok a půl. Vlastně nikdy nepřestala.
Sedm statečných
Raketoplán Challenger se nikdy nedostal ze země do vesmíru. Columbia se z vesmíru nikdy nedostala na zem. A když se podíváte na Reaganův smuteční projev před sedmnácti lety, uvědomíte si, jaká ta studená válka byla vlastně pohoda. Strach z terorismu a válka s Irákem vyryly Bushovi mladšímu do čela dvě hluboké vrásky, o kterých se Reaganovi ani nesnilo. Většina Američanů ani nevěděla, že je Columbia ve vesmíru. Kdo by v téhle zmatené době přemýšlel o hvězdách? Pár dní po roztříštění raketoplánu se pohotovostní stupeň ohrožení pro celou Ameriku zvýšil na druhý nejvyšší (říkají mu oranžový kód - varování před terorem), televize je plná válečných štváčů. Na Matthewa Husbanda se asi zapomene rychleji než kdysi na Erin Smithovou. I kdyby si ten prezidentův kapesník nechal, stejně jako ona si bude muset pomoct sám. Jaká bude budoucnost kosmonautiky v USA?
