Křtím tě ve jménu míru. Profesorka utekla z Kyjeva, v exilu porodila dcerku a vyhlíží konec války

Aby těch paradoxů nebylo málo, Natalija je uznávaná profesorka gynekologie a porodnictví a samozřejmě byla na narození svého čtvrtého dítěte patřičně připravena. Když utíkala s dětmi autem přes Rumunsko, zanechala za sebou tedy nejen manžela Jurije (také lékaře) a domov, ale i „svou“ porodnici, v níž měla Valeriji přivést na svět, a veškerou výbavu na novorozeně, včetně kočárku a postýlky. Do auta bylo možné vzít jen omezené množství věcí, navíc když vezete tři děti, z nichž nejstaršímu je patnáct a nejmladšímu (zatím) šest, moc místa ­nezbývá.

Taktak se navíc v sedmém měsíci vešla ona sama za volant. I to byl důvod, proč nemohli s Jurijem čekat, jak se bude válka v Kyjevě dál vyvíjet. Mohlo by taky být pozdě – v osmém měsíci by už ty tisíce kilometrů na jih nezvládla a manžel s nimi jet nemohl, byl – a stále je – potřeba na operačním sále nemocnice v Kyjevě.

A tak se v květnu narodila Valerija v nemocnici v Soluni.

Natalija neumí kromě pár základních frází řecky a většina Řeků tady, na severu, zase nevládne angličtinou (o ruštině či ukrajinštině nemluvě).

Ale Natalija si nestěžuje, zatímco její nejstarší dcera Máša chová Valeriji a syn Andrij spolu s mladší dcerou Varvarou uvazují na svíce bílé krajkové stuhy, říká mi v rozpáleném už téměř poledním šeru červencové kaple, jak je nesmírně vděčná za to všechno kolem, za nás… Má v očích slzy, rychle se otočí a setře je, pak se pousměje.

Boží směsice

Máša zatím předá spící Valeriji Řekyni Marii. Jako z řeckých bájí půvabná vysokoškolačka Maria je dcerou Natalijina řeckého známého Nektarose, který tráví se svou rodinou každé léto v domě kousek od bungalovu Natalije, a tak se všichni známe – můj domek stojí přímo u pláže, kam všichni už léta chodí. Ovšem většinou se setkáváme na písku pod slunečníky v plavkách a s potápěčskými maskami na obličejích, ve svátečním se vidíme poprvé.