České stopy krále Karla III.: Jak na britského panovníka vzpomíná česká kastelánka, památkář a chalupář
Karel III., vladař Spojeného království, který dnes slaví 75. narozeniny, navštívil Československo i Českou republiku několikrát. Laskavý muž, jak na něj vzpomínají lidé, kteří u toho byli. Nevykonával však pouze společensko-ceremoniální povinnosti. Často uvedl do chodu procesy, které zásadním způsobem proměnily podobu historicky významných míst Česka.
Silnice se vine vlhkým lesem, kolem občasných jezírek, příkrov mlhy jako by usekl okolním kopcům vrcholy. Prostě sychravé „anglické počasí“. Na konci této cesty uprostřed severozápadních Sudet se nachází památka, která měla zmizet z map, z paměti a nakonec i fyzicky ze světa. Zámek Jezeří a jeho okolí zdevastovali komunisté i povrchová těžba uhlí a raná léta českého kapitalismu to málem dorazila definitivně. Právě Jezeří bylo jedním z prvních míst, kam dnešní britský král Karel III. zavítal při první návštěvě Československa v roce 1991.
Zející tlama
„Dnes už to tady vypadá o poznání méně apokalypticky. Část výhledu zakryly stromy, plocha dole je taky o hodně zarostlejší a zelenější než před třiceti lety,“ říká kastelánka zámku Jezeří, Hana Krejčová. Stojí na jedné z vyhlídkových teras, které dnes zaměstnanci zámku interně přezdívají Charlesova vyhlídka. Dole, v zamlženém údolí, lze tušit tlamu povrchového lomu ČSA. Podle plánů soudruhů měla spolknout i lobkowiczké Jezeří. Místní hnědé uhlí, vůbec nejkvalitnější v Evropě, je po desetiletí požehnáním i prokletím kraje. Doly dávají lidem práci, po revoluci se staly základem miliardových majetků. Na krajinu má však těžba zdrcující dopad. Všeobecně známá je situace Horního Jiřetína, vzdáleného asi tři kilometry od Jezeří. Městys „sedí“ na sedmi stech padesáti miliónech tun hnědého uhlí s prvotřídní výhřevností a chrání ho limity těžby ustanovené v roce 1991. Soukromé subjekty, v první řadě firma Severní energetická miliardáře Pavla Tykače, i někteří politici se však snaží o jejich prolomení.
„Teď má náš region také spoustu ekologických i společenských problémů, ale se stavem před třiceti lety to nelze srovnat. Na sklonku komunismu, respektive rok po revoluci, kdy sem tehdejší princ Charles zavítal, byla celková situace na Mostecku téměř katastrofální. Kvůli smogu občas nešlo vycházet, řeka Bílina byla doslova jedovatá, nemocnost i úmrtnost vysoce převyšovaly zbytek republiky,“ vysvětluje Hana Krejčová a pokračuje: „Byla jsem u chvíle, když se Charles postavil na místo, kde stojím teď, a podíval se do údolí. Viditelně ho to šokovalo. Jeho první reakce byla, že se zeptal, jak na takovém místě vůbec mohou růst stromy.“
Paní Krejčová se před třiceti lety během návštěvy budoucího britského panovníka na Jezeří „jen“ starala o občerstvení. Jak nyní s úsměvem vzpomíná: „Organizátoři potřebovali postavit k chlebíčkům a vínu nějakou mladou holku a já byla zrovna po ruce.“ Z dnešní pozice kastelánky však hodnotí návštěvu krále Karla III. jako symbolický začátek obnovy zámku Jezeří i okolní krajiny. „Bolševici zámek doslova vymazávali z map, tvrdili, že Jezeří je bezvýznamný, zchátralý lovecký zámeček a jeho stržení vlastně nebude žádná škoda. Byly to pusté lži. Po revoluci pak podobný tlak vyvíjela uhelná lobby. Ale zámek pořád stojí a stát bude. Charlesova návštěva vrátila Jezeří na pomyslnou mapu ohrožených památek, přitáhla k němu potřebnou domácí i zahraniční pozornost. Zámek i celou lokalitu teď snad čeká nadějná budoucnost. Plánuje se zatopení lomu ČSA a revitalizace celé lokality,“ dodává Hana Krejčová.
Dezolátní stav
„Já jsem už starej pán, tak mě omluvte, že už si některé věcí nepamatuju tak dobře,“ říká Josef Štulc, bývalý ředitel Státního ústavu památkové péče z let 1990 až 2002, zatímco dosedá na lavičku v Pálffyovské zahradě pod Pražským hradem. Další půlhodinu pak tento vitální osmasedmdesátiletý muž v tvídovém saku a kravatě se skotským vzorem bez jediného zaváhání chrlí proud dat, jmen a odkazů. Když se po revoluci stal šéfem ústavu památkové péče, byla řada míst, která dnes patří k turistickým lákadlům historického jádra Prahy, v havarijním stavu. Platilo to i pro komplex barokních zahrad pod Pražským hradem. „Zahrady byly v roce 1990 pro veřejnost uzavřeny už deset let. Existoval sice plán obnovy, ale ten se, jako většina podobných projektů za socialismu, neustále odkládal. Dlužno říct, že naštěstí. Celková rekonstrukce zahrad měla být provedena brutálním, betonářským způsobem, který nerespektoval unikátní charakter místa. Když jsem v roce 1990 nastoupil do úřadu, probíhala už v tomto duchu rekonstrukce Ledeburské zahrady. Další opravy jsme proto zastavili. V roce 1991 přijel poprvé do Prahy princ z Walesu Charles a potkal se s prezidentem Havlem. Oba měli velmi silný vztah k památkám. A teď nemyslím jen k samotným objektům, ale obecně k roli krásné, starobylé architektury ve veřejném prostoru. Charles byl Prahou nadšen a zároveň ho vyděsil stav místních pamětihodností. Spolu s Havlem tak založil soukromou nadaci Prague Heritage Fund určenou k financování oprav pražských památek,“ vysvětluje Josef Štulc.
Soudruzi a šlechta
Sám Charles vložil do nadačního fondu několik miliónů korun, ale přispěvatelů bylo mnohem víc: evropská šlechta, byznysmeni, politici. Původní projekt rekonstrukce zahrad pod Pražským hradem, zděděný po komunistické státní správě, byl nahrazen mnohem kvalifikovanějším návrhem, jenž respektoval hledisko památkářů i genia loci. Neobešlo se to bez bizarních situací, jak líčí Josef Štulc: „V Ledeburské zahradě bylo v padesátých letech instalováno velké sgrafito s názvem Sbratření. Byl na něm sovětský tank, tankisté Rudé armády v kuklách a české děvuchy, kterak vítají krasnoarmějce. Když média začala psát o tom, že se chystá velká rekonstrukce zahrad, dostal jsem ostrý dopis od vdovy po mistru Zábranském, který byl autorem Sbratření. Důrazně žádala, aby dílo jejího muže nebylo rekonstrukcemi nijak dotčeno. Sbratření tam přitom dávno nebylo, omítka opadala už za dob normalizačního chátrání. Dodnes si představuji, jak by asi reagoval příslušník britské královské rodiny, kdyby uprostřed památky, na jejíž opravu významně přispěl, narazil na tuhle sorelu.“
Podobně jako kastelánka ze zámku Jezeří mluví Josef Štulc o Karlu III. jako o skromném pánovi s hlubokou znalostí architektury. Současný král přitom zjevně není naivní aktivista, jak je někdy líčen. Naposledy Josef Štulc: „Charles má na obnově zahrad pod Pražským hradem zásadní podíl i proto, že si projekt uměl nekompromisně ohlídat. Když Prague Heritage Fund poskytl desítky miliónů, přijel do Prahy z pověření prince z Walesu český rodák, sir Frank Lampl, potomek brněnské židovské rodiny. Po roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde udělal velkou kariéru coby stavař. Lampl strávil v Praze v druhé polovině 90. let asi půl roku. Oficiálně jako garant rekonstrukce zahrad, ale myslím, že Charles v něm měl zároveň i záruku, že si poskytnuté finance nerozeberou nějací místní šíbři.“
Ekochalupáři
Tři sta padesát kilometrů východně od pražských hradních zahrad, a ještě dál od zámku Jezeří, leží nedaleko od slovenských hranic malá obec Hostětín. Návštěvu někdejšího prince z Walesu tu připomíná pamětní deska na budově místní moštárny, dále velkoformátová fotografie i vlajka Velké Británie pověšená v kanceláři hostětínského ekologického centra Veronica. „Vlajku jsme vyvěsili na půl žerdi, když zemřela Charlesova matka, královna Alžběta,“ říká Radim Machů, programový pracovník centra Veronica a jednatel Moštárny Hostětín. Charles byl v Hostětíně před dvanácti lety a pan Machů byl jedním z těch, kteří jej prováděli obcí. Proč si tehdejší následník trůnu vybral právě Hostětín? „Důvod byl jasně environmentální,“ domnívá se Radim Machů a pokračuje: „Charles se ekologii věnuje spoustu let, na svých pozemcích propagoval šetrné hospodářství a snižování uhlíkové stopy mnohem dřív, než se z nich stala celosvětová témata. A u nás v dědině můžete na jednom místě vidět spoustu věcí, které se týkají životního prostředí.“
Tohle hodnocení je vcelku přesné. Přístup Hostětínských k ekologii není aktivistický, ale jaksi chalupářský a racionální. Osmdesát procent obyvatel obce je například napojeno na kotelnu živenou místním dřevem. Jak vzhledem k aktuální situaci uvádějí vtipně místní obyvatelé: „Nechceme platit za ruský plyn, a i kdybychom chtěli, tak nám ho sem stejně nezavedou.“ Hostětínská čistička odpadních vod funguje na kořenové, tedy stoprocentní biobázi. V moštárně rádi zákazníkům stočí čerstvou jablečnou šťávu z dovezeného ovoce, ale ve výrobě se striktně drží pravidla „využívat jen lokální zdroje“. Po celé obci jsou k vidění solární panely. Hostětínští nejsou ekologové proto, že se to po nich chce, ale proto, že to pro ně má smysl.
Tatíček Habsburk
Paní kastelánka z Jezeří, památkář Josef Štulc i aktivista-chalupář Radim Machů z Bílých Karpat shodně uvedli, že by někdy nového britského krále ještě jednou rádi viděli. Třiasedmdesátiletý muž zjevně zanechal v plebejském Česku výraznou a pozitivní stopu. Skoro jako by Češi, kteří se už více než sto let tak rádi hlásí k odkazu republiky, k rovnostářství a maximálně tak k úřadu prezidenta, toužili po návratu monarchy. Neměl by třeba volno, čas a chuť zase nějaký Habsburk?
