Svíčku do okna, řetěz pod stůl. Valašské Vánoce jsou fúzí pohanských zvyklostí a křesťanství
Zapomeňte na bramborový salát, rybu, cukroví a hromady dárků. V jednom z našich nejchudších krajů se začal i stromeček zdobit ani ne před sto lety a visel na trámu u stropu, aby v místnosti, kde často žila celá rodina, nezabíral místo.
Brodí se závějemi, sníh křupe měkce pod nohama, současně se v těžkých vločkách usazuje na šátku, který si přehodila přes ramena na kazajku. Po pár desítkách metrů je celá jako obalená v cukru. Zasněžená jsou i červená a žlutá jablíčka, co zůstala zapomenutá na stromě u salaše, ze které se právě ovce vydaly ke krmelci se senem. Bílá v bílé, jen od nozder se jim kouří. Jinak právě teď nikde nikdo. Chumelenice ustala, o to víc štípe do tváří mráz. A nejen do tváří, i mobil je zaskočený a jediné, co zvládne po vytažení z kapsy udělat, je sdělit, že máme prosinec 2022.
LUCA A JEJÍ BRK
Vločky jí vytvoří na šátku na hlavě, který má nad čelem zdobený něžnou, ručně dělanou krajkou, téměř jednolitou krustu. Než dojde z jedné roubenky do druhé, dá se vzor jeho látky pod nánosem sněhu stěží rozeznat. Opatrně zadupe na chvojí, které je naskládané před vstupem do chalupy, aby to tam tak neklouzalo. Z bot opadne sníh a rychle do hlavní seknice, kde se už několik dní topí v kamnech.
Cestou mezi domy potkala tajemnou Lucu, kdysi postrach nepořádných hospodyněk. Bíle oděná ženská postava s pomoučeným obličejem ji husími brky ometla. Totéž už Luca udělala ve stavení, kam se právě vrátila z návštěvy sousední roubenky.
V předvečer svého svátku – tedy svaté Lucie – obcházela Luca dědinu a kontrolovala, jak jsou stavení uklizená a že už mají hospodyně dopředeno, dotkáno, dodráno peří, chalupa je čistá, uklizená a světí se její svátek. Koho přistihla při práci, toho klepla přes prsty a hrozila mu další rok smůla a nedostatek.
Jinak Luca ometla spořádané lidi od nemocí, nedostatku a všeho špatného, mužům brkem očistila poklopce, aby byli dál řádní chlapi, z rohů chalup pak symbolicky vymetla pavučiny a s nimi vše zlé.
Teď dvě Lucy potkávám i já. Stojí spolu mlčky kousek od roubenky, kam spěchala ona zasněžená valašská hospodyně, protože musela rozpálit litinovou formu, v níž za chvíli zase začne na otevřeném ohni vyrábět vánoční oplatky.
Lucy nemluví, jejich zjev je výmluvný dost, a kam vejdou, tam lidé tají dech a doufají v požehnané pohyby husích brků. Jak tiše přicházejí, tak i mizí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
