Džihád proti nádražkám. Nádražní hospody jsou českým unikátem, který ale mizí
„My jsme z Pražačky a z Arabský. Čekáme tu na kamarády,“ zmiňují dvě osmnáctileté slečny názvy dvou prestižních pražských gymnázií, zatímco si přiťukávají půllitry piva. Hospodská zahrádka pod vzrostlými kaštany je plná lidí, postarší štamgasti do sebe klopí nejlevnější čepovanou desítku široko daleko a prokládají ji malými frťany, zatímco dorost balí jointy. Drážní zřízenec, vybavený jakýmsi dřevěným pendrekem, vykazuje z kolejiště vedoucího podél zahrádky týpka, který se rozhodl ustlat si na pražcích. Legendární Dejvická nádražka si zachovala svůj kolorit i přes to, že leží na pomezí gentrifikované Letné a luxusní Prahy 6. Jinde ale „nádražky“ nepřežily.
Dejvické nádražce hrozilo několikrát v minulosti uzavření. Budova, v níž se restaurace nachází, je, tak jako v desítkách podobných případů napříč republikou, v majetku Správy železnic (SŽ, do roku 2020 Správa železniční dopravní cesty, SŽDC). Lze bohužel konstatovat, že SŽ už řadu let vede proti nádražním hospodám s levným pivem a základním sortimentem teplé kuchyně, kterému obvykle vévodí svatá trojice guláš se šesti, výpečky se zelím a rajská, cosi na způsob nádražáckého džihádu. Buď provozovatelům hospod skokově zvýší nájem, o což se Správa několikrát pokusila i v pražských Dejvicích, případně likvidaci hospody spojí s celkovou rekonstrukcí nádraží. Takto musela skončit neméně kultovní Oáza na smíchovském nádraží. Hospoda, kam v posledních letech před smrtí pravidelně chodil velký český básník, výtržník a politický vězeň Ivan Magor Jirous, zavřela před dvěma lety. Správa železnic tehdy v reakci na stovky naštvaných mailů a komentářů na sociálních sítích vydala prohlášení, jehož jazyk odpovídal těm nejlepším tradicím manažerského ptydepe. Oáza prý již „nesplňovala požadavky na moderní stravování cestujících“. Po plánované rekonstrukci tedy cestující jistě ocení, že místo dobře ošetřeného čepovaného piva a polévky za pár kaček si budou moci v prostředí nějakého korporátního řetězce dopřát hnusnou bagetu či olezlý burger za trojnásobek. Vskutku moderní. Stejný osud potkal v posledních letech jen v okolí Prahy celou řadu nádražek. Hospody na nádražích, respektive jejich podoba, jsou přitom tuzemský unikát, odrážející sto padesát let vývoje české společnosti.
LUXUS VERSUS POLOSVĚT
Česká železniční síť, jedna z nejhustších na světě, byla od druhé poloviny devatenáctého století chloubou rakousko-uherského mocnářství a nádražní budovy, včetně restaurací, byly její výkladní skříní. Podniky na nádražích měly vysoký standard a byly určeny movitějším cestujícím, případně místní měšťanské honoraci a tento charakter si zachovaly i za první republiky. Například restaurace na nádraží v Chocni nabízela v roce 1919 obědové menu za dvacet korun a čepovaný půllitr ležáku za korunu dvacet, průměrný plat v Československu byl tehdy kolem dvou set korun.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
