Adéla Knapová: Rumuni berou útokem sever Řecka a místní nejsou vůbec rádi
Po Srbech a Bulharech, kteří na pevninském Řecku postupně v minulých letech nahradili Němce, jež tu bývali po dlouhá léta hlavními turisty, co přijížděli automobily, obsadili letos hlavně sever Řecka a poloostrovy Chalkidiki Rumuni.
V tomto případě však nejde o nějaké organické a tedy v podstatě bezproblémové nahrazení jedné národnosti dovolenkářů druhou. Rumuni se vyrojili hromadně a hlasitě, poněkud neurvale (a pokud to říkají sami Řekové, kteří jsou hluční a ne zrovna spořádaní, už to něco znamená) a někdy i agresivně.
Rumunská vlna
Do Řecka samozřejmě dál ve velkém hlavně během letních prázdnin proudí Srbové a Bulhaři, pro které je to kousek a postupně čím dál víc finančně dostupné, také Němci, Češi, Poláci, Belgičané a Italové (ti v podstatně nižších počtech), přibylo Ukrajinců, sem tam Rusové a Albánci.
Rumuni se tu vyskytovali vždycky, ale sporadicky, ještě v menších počtech než Albánci (nepočítám-li albánské pracanty, kteří v podstatě drží venkovské Řecko svou levnou pracovní silou a pracovitostí nad vodou). Na řeckém venkově jste je mohli léta potkávat spíš v rozvrzaných pickupech, jak sbírají staré spotřebiče a železo, aby je mohli prodat ve výkupnách, než v autech narvaných kufry a osuškami.
Loni bylo rumunských dovolenkářů trochu víc než dřív, ovšem pořád šlo o jednotky procent v objemu všech turistů. Letos se jim naopak nedalo vyhnout. A to ani v neturistických oblastech jako je ta, kde mám už deset let dům.
Abych viděla opravdu reprezentativní složení turistů, stačí mi jet zhruba patnáct minut do spádového městečka Nikiti, kde je několik supermarketů, v nichž všichni nakupují, a výstavní plážová kolonáda. Tam člověk rychle získá poměrně přesný přehled o složení turistů a jejich počtu při přepočtu na místní.
Po těch letech, co tady trávím ročně několik měsíců, už dokážu podle situace v ulicích Nikiti odhadnout, jak moc jsou obsazené hotely a apartmány na celém Chalkidiki - většinou to lícuje s tím, co mi pak po sezóně potvrdí známí z řad hoteliérů, poskytovatelů ubytování, majitelů taveren a barů.
A ti si letos rozpačitě mnou nad nečekaně vysokým počtem turistů z Rumunska brady. Ne, že by nebyli rádi, že mají platící hosty, v tomhle Řekové nedělají rozdíl - kdo dá peníze bez smlouvání a neotravuje požadavky navíc, je dobrý host, ať je to třeba Turek (opravdu, pokud jde o výdělek, berou místní na milost i ty nenáviděné Osmany). Respektive - nedělali rozdíl až do letoška. Protože rumunská vlna v nich většinově nadšení nevyvolává a ani se to nesnaží skrývat.
Doba kamenná
Sama jsem na vlastní kůži poznala proč - takže ano, tento článek se ani nesnaží předstírat objektivitu (byť je podložen čísly z řeckých médií, jež rumunský výpad na Řecko potvrzují). Letos jsem bohužel kvůli tomu, abych byla konfrontována s brutální silou naturelu rumunských turistů, do Nikiti ani nemusela. Rumuni přišli ke mně. Doslova. A s kameny v rukou.
Abyste byli v obraze: můj domek stojí jen pár desítek metrů od písečné pláže. V Řecku jsou všechny pláže veřejné. My ‘domácí’ si - přiznávám, že v rozporu se zákonem - na pláž na jaře umístíme slunečník a lehátka. Nejen já, ale také Jannis (žije celoročně v domě přímo na pláži se svou devadesátiletou maminkou) a Natálie (sousedka o pár set metrů dál).
Pláž je dlouhá, naše tři lehátková hnízda jsou v jedné její části kousek od sebe, koneckonců jsme přátelé, beztak často popíjíme pod jedním slunečníkem všichni. Dále se na pláži nachází napůl funkční bar a taverna, obojí patří kamarádům z nedaleké rybářské vesnice. Ti mají lehátka a stolky tam, kde písek přechází v trávu a sem tam si je návštěvníci jejich podniků přenesou až k hranici mělkého přílivu.
Nikdy jsme s úřady, místními z vesnic v kopcích nad námi ani s turisty potíže neměli. Zkrátka sem většinou dopoledne přijdou, zapíchají si do písku svoje slunečníky, rozestaví židle a stolky a večer zase vše sbalí a odjedou domů či do apartmánů, Občas se sice stane, že zmatený cizinec, který je ubytovaný někde v okolí, přijde na pláž a lehne si na moje, Jannisovo či Natáliino lehátko, ale v takovém případě (protože všichni na pláž z domů vidíme), jim to jdeme říct, oni se omluví (nejčastěji s tím, že jsou zvyklí z Itálie, že tam mají hotely a apartmány na plážích pro své hosty lehátka zdarma) a přesunou se jinam.
Rumunská lekce
Tak nějak to zprvu vypadalo i letos, když jsem z terasy od počítače zahlédla, že kdosi roztáhnul můj slunečník. Zase drobné nedorozumění, řekla jsem si, nasadila klobouk a vydala se na pláž. Pod slunečníkem na lehátkách leželi dva neznámí puberťáci. Na sousedních lehátkách patřících Natálii pak další tři menší děti a tři dospělé ženy.
Řekla jsem klukům, že se musí zvednout a jít, že zabírají neoprávněně můj majetek, že tady nic zdarma k mání není. Nejprve řecky. Tvářili se, že nerozumí. Pak německy. Stejná reakce. Nakonec anglicky. To už se mi vysmívali do obličeje, ale stále jakoby byli hluší. Tak jsem se uchýlila, přiznávám, k anglické nadávce. V ten okamžik vyskočili. Stejně tak vystřelily ženy a začaly na mě lámanou angličtinou křičet, co si to dovoluju.
Znovu jsem zopakovala, že musí z lehátek pryč, protože jsou moje a mojí sousedky. Že pokud chtějí lehátka, musí si je v obchodě koupit. Nebo jít do baru a tam si je půjčit.
“Ukaž mi účet, žes je koupila, dokaž, že jsou tvoje,” zaječela nejstarší z žen a přistoupila ke mně ani ne na půl metru.
Zopakovala jsem svá slova a dodala, že jestli nepřestane křičet a nadávat mi, budu muset zavolat policii.
To je rozzuřilo ještě víc, další dvě ženy se zohnuly a sebraly z pláže kameny, zvedly je do výšky a šly taky ke mně. Byli jsme na pláži sami. Namířila jsem na ně kameru mobilu a začala nahrávat. Ano, já se v deset dopoledne na veřejné pláži u svého domu bála.
“Co mě natáčíš, ty p..o!” praštila žena kamenem do mé ruky, v níž jsem držela telefon. Naštěstí jen trochu.
Shlukly se kolem nás děti, ženy se smály a postávaly v širším kruhu. Zvolila jsem taktický ústup směrem k domu a cestou jsem zavolala Natálii. Byla v Soluni, ale vyslala svého tátu, sedmdesátiletého intelektuála.
Přišel vzápětí. Ženy a děti už opět leželi na našich lehátkách a pod slunečníky. Když viděly muže, kameny, které měly v pohotovosti vedle lehátek, už do rukou nevzaly, ale na jeho výzvu, aby opustily můj i jeho majetek, odmítly vstát.
“V Rumunsku co není zamčené, je všech. Musíš na tom mít zámek, jestli je to tvoje, jinak je to pro všechny. A kde máš zámek, co? Jak vím, že to je tvoje? Jen proto, že to říkáš? Beztak lžeš,” zakřičela na něj jedna.
“Takže vy jste z Rumunska?” já na to.
“To vysvětluje mnohé,” dodal on směrem ke mně.
“Nedivte se, že vás Řeky nikdo nemá rád, když se takhle chováte. U nás je všechno všech. U nás máme životní úroveň, o jaké se vám ani nezdá, umíme se chovat, nenadáváme dětem…” nejstarší žena spustila anglický vodopád prokládaný zřejmě rumunskými nadávkami.
V půli litanie o tom, jak se nikdy Řecko nedotáhne na Rumunsko a tamní intelektuální a životní úroveň, ji jindy distingovaný bělovlasý muž rychlým chvatem vyklopil z lehátka do písku.
Kočky i oleandry
Přiběhly Natáliiny děti, jejich dědeček postupně vyklápěl do písku jednoho rumunského nájezdníka po druhém, já všechno natáčela. Nadávali a kleli už jen polohlasem a začali se stahovat do druhé poloviny zatím stále prázdné pláže.
A my přinesli z domů řetězy a poprvé za deset let jsme si svoje lehátka a slunečníky zamkli.
Ten den jsme ale na pláž už nešli. Já i Natálie jsme měly strach. Jannis přijel domů až večer, což bylo dobře. Když se dozvěděl o incidentu, měl už popito, vytáhl odněkud starou pušku a chtěl, ať mu je ukážeme. Že jsou s nimi letos trable všude a že je čas jim ukázat, jak se mají chovat na návštěvě.
Naštěstí tou dobou už tato rumunská rodina demolovala nedaleké apartmány. Což jsem se dozvěděla o týden později, když jsem u popelnic potkala jejich majitele. Stěžoval si, že Rumuny mu byl čert dlužen. Zaplatí jen minimum, přivezou si všechno jídlo a hlavně desítky litrů tvrdého, jenom jedí a pijí, rozbíjejí věci, nedodržují noční klid, všude nechávají odpadky, jsou sprostí a agresivní a vždycky po jejich odjezdu něco chybí - ručníky, talíře, kočky (sic!) a dokonce prý i kusy oleandrových keřů.
Když mi tohle líčil, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na dobu, kdy měli Češi nedobrou pověst v Itálii. Přiznala jsem se se s tím kamarádce Marii, jež sama pronajímá svůj dům přes Airbnb. Podívala se na mě soucitně.
“Já jim prostě svůj dům nepronajímám. Když se ozvou Rumuni, odepíšu, že už je obsazeno. Nejsem blázen,” řekla.
Ona, která celý život velmi zapáleně a aktivně bojuje proti všem možným předsudkům a jsem si jistá, že ještě před dvěma lety by mě za stereotypní názory na jakýkoliv národ (včetně Rumunů) na základě pár osobních zkušeností sjela. A měla by pravdu. Nelze soudit podle několika rodin. Na druhou stranu - právě tak my lidé fungujeme: na základě osobní zkušenosti.
