Most přes řeku Irpiň se stal symbolem utrpení ukrajinských civilistů. Vedle zničeného už ale stojí nový
Když k Irpini přijedete nejkratší cestou z Kyjeva, nemůžete ho minout. Most přes řeku Irpiň, která je přirozenou překážkou chránící přístup k hlavnímu městu, byl už před válkou zásadní přístupovou komunikací. Po napadení ruskými vojsky ho musela, stejně jako ostatní mosty v okolí ukrajinská armáda zničit, aby agresorům ztížila postup. Bohužel tak zůstaly v pasti desetitisíce civilistů.
Za pomoci vojáků se pak pokoušeli dostat přes řeku do Kyjeva, jenž byl paradoxně bezpečnější než okolní města jako Buča, Hostomel, Borodjanka, Irpiň. Rusové je přitom ostřelovali. A tak se vyděšení, zmrzlí, zoufalí a mnohdy i nemocní a zranění lidé (hlavně ženy, děti a starci) krčili pod troskami mostu, které v rámci velmi omezených možností chránili ukrajinští vojáci, a v mezerách mezi ruskými útoky se snažili dostat přes řeku. Ty srdceryvné záběry si pamatujeme všichni, obletěly nejen v rámci zpravodajství celý svět.
Válka trvá
Torzo mostu na příjezdu do Irpině stále stojí. A jsou tam ponechány i některé původní “artefakty” jako spálená a výbuchem zničená auta těch, kterým se do bezpečí dostat nepovedlo, či opuštěný dětský kočárek… Aby se nezapomínalo, že i když už o pár metrů vedle stojí téměř dokončený nový most a z druhé strany dávno vede přes řeku provizorní silnice, válka stále trvá, na východu a jihovýchodu země Ukrajinci každý den umírají, civilisté jsou ostřelováni a vražděni.
Ale staví a opravuje se nejen ve městě Irpiň na předměstí Kyjeva, kde probíhaly loni na jaře tuhé boje, když se Rusové snažili dobýt Kyjev. Na celé Ukrajině se města a obce snaží co nejrychleji navrátit v maximální možné míře k “normálnímu” životu v rámci války. Nepotkala jsem nikoho z tamních – ať již v Charkově, Sokolovu, Kyjevě, Irpini, Buči, Žytomiru, Lvově… - kdo by nepočítal s tím, že válka bude trvat dlouho. A Ukrajina se nikdy nevzdá, říkali také, zatímco kolem nás projížděla stavební technika a za námi se k nebi tyčily ohořelé, rozstřílené či rozbombardované zbytky věžáků a trosky rodinných domků a zahrad a občas se rozezněl letecký poplach.
Válečný stavební boom
Na Ukrajině probíhá jakýsi (proti)válečný stavební boom. Lidé žijí v troskách bývalých životů (mnohdy doslova), ale nedívají se na zem, nepláčou, to jen pokud jdou na hřbitov uctít památku svých padlých hrdinů nebo umučených a zavražděných blízkých. Dívají se před sebe. Ani ne k nebi, ale přímo a jdou. Do obchodu, do práce, do školy, do služby, domů – někteří už mají byt nový, jiní žijí ve svém původním, který raketa ušetřila. Co na tom, že jim stále neteče voda, protože polovina činžáku byla rozervána výbuchem? Oni jsou tu doma. A tak umývají okna, i když o metr vedle, tam, kde byl sousední byt, je místo skla a rámu jen očazená díra a obyvatelé leží na hřbitově.
Je pro mě záhadou, kde berou Ukrajinci morální i fyzickou sílu a materiál na obranu své země proti takové přesile. Stejně tak v úžasu pokaždé, když válkou sužovanou zemí projíždím, zírám na to pracovní nasazení a budování. Protože obojí stojí nejen čas a sílu místní lidi, ale hlavně peníze a zdroje, materiál. Bez pomoci spojenců by to nebylo možné. Tato ekonomická a hospodářská, materiální pomoc je stejně zásadní jako vojenská. Protože pokud by Ukrajinci nestavěli, neopravovali infrastrukturu a domy, nemohli by tu žít a existovat, zničená místa a města by museli opustit a země by fungovala míň a míň, což je přesně to, co Rusko chce. Oslabit Ukrajinu nejen přímou válkou, ale i jejími vedlejšími dopady. Ukrajinci to vědí. I proto se houževnatě a s odhodláním připravují na další těžkou válčenou zimu a dělají maximum pro to, aby ji i letos přežili, a pokud možno lépe než loni.
Reportáž z toho, jak dnes vypadá nejen Irpiň, ale také Buča či Hostomel, najdete již brzy v Reflexu.
