Černá revoluce: Koncert Depeche Mode v šedivých kulisách socialismu byl pro hudební fanoušky průlomem
Když se do totalitní vyprahlé pustiny zakously první tóny klavíru skladby Pimpf a naléhavě zaduněly typické údery do kolejnic a tympánů, jako by se Palachovým dětem rozlomily okovy. První koncert světových hvězd v socialistickém Československu, anglické kapely Depeche Mode, 11. března 1988 se stal splněným snem tisíců jejich fanoušků. A některým z nich doslova změnil život.
Dnešní děti dospívající ve svobodné společnosti si to neumějí ani představit. Že by měly jen několik televizních programů, v rozhlase většinou zněly odrhovačky normalizačních zpěváků a kapel a nejvzrušivější koncert zahraniční hvězdy by byl asi tak italský chlapík Drupi s jeho typickým chraplákem. Koncerty se odehrávaly za plného běžného světla v sále a vsedě. Proto tehdejší koncert Depeche Mode na pražském Výstavišti (ve Sportovní hale Československého svazu tělesné výchovy) s perfektním zvukem, nádhernou světelnou show a vestoje na ploše pod pódiem byl pro těch zhruba devatenáct tisíc šťastlivců jako boží zjevení.
„Dost těžce se tehdejší situace popisuje, hlavně z dnešního hlediska, kdy si všechno můžete pustit třeba na Spotify, každý hudební nosič je dostupný na dva kliky, koncerty zahraničních kapel máte k dispozici celý rok,“ říká fanynka Jitka Menclová, co pro tehdejší puberťáky znamenal koncert Depeche Mode. Byla to taková hudební sciencefiction. Lidé v Československu ještě pořád žili za železnou totalitní oponou, do „kapitalistické ciziny“ se cestovalo velmi složitě, desky kvalitních světových skupin byly k dostání většinou jen na černém trhu, nemluvě o koncertech, které byly nedostupné. Před listopadovou revolucí se někdy proto jezdilo na koncerty známých kapel do Budapešti, kde panoval přece jenom o něco volnější režim.
Jitka, kromě toho, že je dnes kolegyní z Reflexu, také patří k oněm několika dívkám, jež se tehdy tlačily přímo pod pódiem a jejichž fotky obletěly republiku. „Do dneška je mi záhadou, jak jsme mohli vydržet tlak té obrovské masy lidí za námi. Celou dobu jsem musela mít ruce před tělem na železné zábraně, modřiny na předloktích jsem pak měla asi 14 dnů. Několik hodin jsme se nemohli nikam hnout a vydrželi bez jídla, pití nebo potřeby jít na záchod. Holt duše se tetelila a tělesno ji nezajímalo. Zážitek to byl obrovský,“ vrací se Jitka ve vzpomínkách ke koncertu Depešáků, který prý prožila v úplném transu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
