Spící krávy na dálnici a záliba ve vypínačích. Diagnóza jménem Indie
Tak už mě to také postihlo: diagnóza jménem Indie. Po své loňské premiéře jsem se tam letos v lednu vydala podruhé. V nejlidnatější zemi světa vás oproti našim standardům čeká spousta rozdílů – leckdy vás překvapí, minimálně zarazí. Ale jak řekl jeden můj kamarád, Indie není o geografické odlišnosti, je o jiném stavu mysli.
Budeš ji buď milovat, nebo nenávidět. To jsem slyšela od všech, co tu už byli. Začít ji nenávidět se mi nepovedlo, takže ji musím asi milovat. Pulsuje neutuchajícím životem a neuvěřitelnou barevností. Vždy a všude je spousta lidí, pachů, troubících aut, motorek a rikš, psů a krav, stánků s pokřikujícími trhovci. Ale i vstřícnost, úsměvy, vynikající jídlo, ášramy, hory, pouště, moře. Všechno, co si cestující dobrodruh může přát. Jsem v jihoindické Karnátace na ájurvédském pobytu. O tom ale později.
Pospolitost
Všichni tu chodí po skupinkách. Do určitého věku ale jen holky s holkama a kluci s klukama. Blízkost je v indické kultuře normální, a tak není neobvyklé, že se dospívající jedinci stejného pohlaví třeba drží za ruce. A když dospějí a mají rodiny, chodí pohromadě nezřídka všechny generace najednou.
Frčí tu školní výlety. „How are you, ma’am?“ volají na mě. Když jim odpovíte, dostane se vám opravdu upřímného zájmu a obdivného pohledu dětských očí (a samozřejmě úsměvu jasně bílých zubů). Všechny zajímá, odkud jste. „Ček repablik“ je pro Indy hodně vzdálený pojem, „Jurop“ funguje lépe. Časem vám tu dojde, že to, co nám v západní kultuře hodně chybí, je právě tahle lidská sounáležitost, otevřenost a kolektivní sdílení. Individualita je jistě potřebná, ale odtud potud.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
