Strávil jsem den na trase metra A: Hnědé potoky v kolejišti, bludiště na Václaváku a krápníky ze stropu
V minulých dílech našeho seriálu jsme přinesli reportáže z linek metra C a z linky B. Pražské metro slaví padesát let od uvedení do provozu. Prošli jsme všechny jeho stanice, abychom zjistili, v jakém je stavu. Tentokrát se podíváme na jeho nejkratší trasu A.
Áčko má 17 stanic na více než 17 kilometrech trati. Z konečné na konečnou se dostanete za 31 minut a přepravní kapacita je více než 20 tisíc cestujících za hodinu. Projet celou trasu a detailně prozkoumat každou její stanici nám zabralo celý den, kdy jsme se snažili zjistit, jak hluboko se do metra zakousl zub času.
Pokračování 2 / 18
Depo Hostivař
Na tuto konečnou stanici Áčka není tak jednoduché se dostat, protože sem nejezdí všechny vlaky, respektive z některých musíte vystoupit o stanici dříve na Skalce. Depo Hostivař patří k těm vůbec nejnovějším stanicím pražského metra, otevřena byla v roce 2006 a podle toho také vypadá. Je moderní, jednoduchá a dobře udržovaná. Když sem jedete, je to jediný úsek metra, kde vlak jede nad zemí a cestující mohou vidět, co se kolem děje. A pohled je to silný. Když se blížíte ke konci tunelu, sílí světlo, které vás později oslní. Při pohledu z okna jsou vidět rozlehlé budovy depa a nekonečné kolejiště. Až se vás z toho jímá pocit, že tu nemáte být, že jste možná zapomněli vystoupit a zpátky už se nedostanete.
Pokračování 3 / 18
Skalka
Skalka byla otevřena v roce 1990 a dlouhou dobu byla také konečnou této linky. Na začátku nultých let prošla rekonstrukcí a je to na ní vidět. Když vylezete ven, připadáte si jako na menším městě. Na jedné straně park, pár malých paneláků a v dálce vidíte navazující čtvrť rodinných domů. Dále tu není nic zajímavého ani kontroverzního. Vestibul zdobí mozaika s motýly, je tu pár krámků a víc nic.
Pokračování 4 / 18
Strašnická
Do stanice metra Strašnická už se zub času zakousl o něco hlouběji. Alespoň oproti předchozím dvěma stanicím. Byla postavena na konci osmdesátých let a člověka místopisu neznalého by mohlo zmást, že se vůbec nenachází poblíž ulice Strašnická. Na jedné straně nástupiště je uzavřené schodiště, které nyní slouží, jako galerie načmáraných vzkazů. Vestibul a jeho okolí nese silné známky opotřebení a navazující podchod je poněkud děsivé místo. Ponurou atmosféru se snaží vylepšit stánek s pizzou, který nepatří ani k jednomu z řetězců, jež ovládají pražské metro. A jakási neukotvenost v rámci větší struktury je na jeho vizáži dobře patrná.
Pokračování 5 / 18
Želivského
Stanice Želivského se mohla jmenovat různě. Ve hře byly názvy jako Olšanské hřbitovy, nebo Vinohradská nemocnice, nakonec nese jméno po husitském kazateli. Byla otevřena při příležitosti 600. výročí jeho narození, tedy 19. prosince 1980. A od té doby zdá se leží ladem. Na některých stanicích řeší průsaky vody kyblíkovým opatřením, o kterém jsme hojně psali v předchozích dílech. Tady ho neřeší vůbec a nechávají přírodu, aby si tento tunel vzala zpět. Ze stropu nám tu pomalu rostou krápníky a z nástupiště se tak pomalu ale jistě stává krasová jeskyně. Ještěže Želivského postavili z trvanlivých materiálů, které dokážou trpělivě rezivět. Do toho všeho nám hučí staré sovětské eskalátory. Nahoře ve vestibulu je nějaké to umění a stará dobrá pizza za 25.
Pokračování 6 / 18
Flora
Na Floře se nám prvně objevuje klasika trasy metra A, a sice hliníkové obklady od Jaroslava Votruby, kterým se říká různě, někdy konkávně projmutá čočka, jindy zase prso/antiprso. Ať se to jmenuje, jak chce, na Floře trpí pod nánosy vody z průsaků. Od roku 1980, kdy Floru otevřeli si podobně jako na Želivského evidentně nikdo moc nelámal hlavu s údržbou. Strop podchodu tady má tak široké praskliny, že máte strach, aby vám nespadl na hlavu. Dostupnost služeb zajišťuje přilehlý obchodní dům, který je napojen na vestibul automatickými skleněnými dveřmi, které dávají možnost vizuálně porovnat dva úplně odlišné světy.
Pokračování 7 / 18
Jiřího z Poděbrad
Tato stanice prošla nedávno rekonstrukcí, která ještě není zcela hotova. Při této příležitosti došlo také k návratu k takzvanému čistému designu stanice. Stěny při eskalátorech tak například nenesou reklamy. Očištění designu však proběhlo v o něco větší míře, než bylo původně zamýšleno. Během rekonstrukce totiž někdo ukradl již zmíněné hliníkové obklady prso/antiprso. Ty se pak v internetových aukcích prodávaly za horentní sumy. Stanice Jiřího z Poděbrad má v poslední době vůbec co dělat s designem. Po Palmovce byla například druhou ze stanic, kde byl aplikován nový vzhled navigačního systému. Škoda jen, že už si ho za tu chvilku vzali do parády holubi a zcela v rozporu s grafickým manuálem k němu přispěli svou vrstvou vizuální identity.
Pokračování 8 / 18
Náměstí Míru
Stanice Náměstí Míru byla otevřena v roce 1978 a pár let tak byla také konečnou této linky. Nachází se v hloubce 53 metrů pod zemí a je tak nejhlouběji položenou stanicí pražského metra. K tomu má nejdelší eskalátory nejen v Praze, ale i v celé Evropské Unii. Vestibul je poměrně malý, sem tam nějaký vybydlený krámek. Až tady mi došlo, že Áčku něco dosud chybělo – řeznictví. Na jiných linkách byly skoro na každé stanici, tady se první masna nachází až na Míráku. Tuto stanici čeká v brzké budoucnosti další rozvoj, má se totiž stát přestupní stanicí na nově budovanou linku D.
Pokračování 9 / 18
Muzeum
O stanici Muzeum jsme toho napsali hodně v předchozím díle z linky metra C. Takže o strašidelném vestibulu, špinavých toaletách a vybydlených obchodech už jste si načetli do sytosti. Podobně jako na Céčku, i na této lince vede z nástupiště na povrch kouzelný výtah. Tentokrát vás nevyhodí vedle magistrály, ale na pěkně opraveném prostranství za Národním muzeem. Za zmínku stojí také zvláštní hnědé nánosy, které pokrývají velkou část kolejiště metra. Uklidňuji mysl tím, že je to snad usazené železo z protékající vody.
Pokračování 10 / 18
Můstek
Jestliže byl Můstek na trase B menší, sice trochu zanedbanou, ale docela funkční stanicí, na Áčku je to úplně jiná káva. Nástupiště zdobí pro tuto trasu obvyklé hliníkové obklady, tady jsou ale totálně zničené od protékající vody. Vestibul Můstku tvoří rozsáhlé bludiště pod dobrou polovinou Václavského náměstí. A najdete tu všechno. Supermarket, sázkovou kancelář, orientální obchod, kde prodává pán s vizáží sikhského bojovníka. Pak je tu také zastavárna, zavřený Bontonland, který připomíná zlaté časy pevných hudebních nosičů. Na dávnou minulost odkazuje také odkrytý středověký můstek při stěně severního vestibulu. Na Václavské náměstí se můžete dostat nespočtem východů a několika výtahy. Nikdy tak netušíte, kde přesně vylezete. Rozsáhlé vestibuly také kromě roztodivných obchodů obsahují i četná zanedbaná zákoutí. Vybydlení krámky, hnízdiště holubů a eskalátory, které působí dojmem, že už se asi nikdy nerozjedou. Můstek spolu s Dejvickou jsou nejfrekventovanější stanice této linky, přítomný binec tak praští do oka téměř osmdesát tisíc cestujících denně.
Pokračování 11 / 18
Staroměstská
Staroměstská je asi nejméně nápadná stanice z celého pražského metra. Vstupujete do ní v přízemí starých budov, nebo rovnou z chodníku. Podobně jako je nenápadná stanice, jsou nenápadné i známky po minulosti. Místa po telefonních budkách jsou očištěna tak, že tu jejich stopy najde jenom ten, kdo si dá skutečně práci. Tady by se mohli inspirovat i u dalších stanic. Stejně nenápadná je tu i komunistická minulost místa. Ve vestibulu například již neuvidíme báseň Miroslava Floriana Vítězný únor, která byla po revoluci zakryta.
Pokračování 12 / 18
Malostranská
Malostranská patří mezi mé nejoblíbenější stanice. Má malý vkusný vestibul. Bohužel odsud z nějakého důvodu zmizel tradiční vozík s párky v rohlíku. Jinak prostředí stanice je decentní, zato doplněné mnoha sochami a historickými předměty, které patří k místu. Mohla se jmenovat Nerudova, nebo Klárov. Byla fatálně poškozena povodní v roce 2002 a po rekonstrukci je v dobrém stavu. Kdo má rád záhady a mystéria, může fantazírovat o tajné stanici metra, která se nachází jen kousek od Malostranské. Byl to atomový kryt pro komunistické pohlaváry? Nebo tam vězní chyceného mimozemšťana? Samé otázky, na které nebudeme znát odpověď, dokud nás do přísně střeženého objektu armáda nepustí.
Pokračování 13 / 18
Hradčanská
Na Hradčanské se dotýká minulost a současnost a funguje to dobře. A taky je tu trocha bizáru. První příležitost k nadzvednuté obočí máme hned na nástupišti, kde se přímo uprostřed nachází tajemná ohrada. Při bližším ohledání zjišťujeme, že se jedná o sklad materiálu na opravu zdejšího eskalátoru. Nahoře ve vestibulu jsou všechny služby. Dostupnost širšího okolí zajišťuje nový podchod, který se daří udržovat čistý. Nad celou situací bdí Český lev, kterému někdo odstranil rudou hvězdu z čela. Původně se to tu mohlo jmenovat Obránců míru. Po časech dávno minulých nám tu zbyl zmíněný lev a k němu ještě nápis „Veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu“.
Pokračování 14 / 18
Dejvická
Dejvická se dříve jmenovala Leninova. Dlouhou dobu sloužila jako konečná trasy A a tehdy také patřila mezi nejvytíženější stanice celého pražského metra. Je specifická tím, že celá délka stanice se dá projít jak po nástupišti, tak i podchodem vestibulu, který skýtá mnoho obchodních příležitostí. Jsou tu klasické potraviny, pizza, ale i obskurní galerie. Cestou z Dejvické na Bořislavku se nelekněte, že v tunelu něco svítí. To jsou jen reklamní poutače, které chtějí oslovit cestující v metru.
Pokračování 15 / 18
Bořislavka
Bořislavka patří mezi vůbec nejnovější stanice pražského metra, otevřena byla v roce 2015. Je to poměrně světlá stanice, povrchy tvoří hladké a lesklé materiály. Ve vestibulu je pár obchůdků. Na to, že se jedná o jednu z nejmladších stanic, došlo zde již ke značnému opotřebení. Při vstupu do metra vás praští do očí velké graffiti nad schodištěm, které se nikdo neobtěžuje umýt. Navíc prosklená fasáda vestibulu už je rozbitá a vymlácená okna nahrazují provizorně dřevotřískové desky. Když bych měl srovnat staré a nové stanice, ty nové pomalu spějí k podobně dezolátnímu stavu, ale rozhodně nemají to kouzlo a kvalitu původního zpracování, jako jejich starší kolegyně.
Pokračování 16 / 18
Nádraží Veleslavín
Toto je jedna z nejvytíženějších stanic trati A. Jezdí tu mnoho lidí na letiště a do přilehlých čtvrtí. Když bylo Nádraží Veleslavín slavnostně otevřeno, ihned se dostavila kritika, kvůli absenci eskalátorů ve vestibulu. Cestující na letiště tak museli tahat kufry po schodech. Eskalátory tu dnes už jsou, ale omezené uvažování při projektování stanice se projevuje i jinde. Například se nikdo nepoučil od starších stanic, a tak tu nechybí slepá zákoutí, která jen čekají na to, až se v nich usadí špína.
Pokračování 17 / 18
Petřiny
U nových stanic metra je to těžké. Buď se to s jejich velkolepostí přežene a vypadají pak jako nějaká atrakce v Dubaji viz. Střížkov nebo Rajská zahrada. Anebo jsou čistě utilitární, pak ale nemají to kouzlo, co ty staré stanice. Petřiny v tomto smyslu představují dobrý kompromis. Malý vestibul, hladké a trvanlivé materiály, minimum ploch, které je potřeba udržovat, nebo kde se může usadit nepořádek. Zároveň je tu několik dominantních architektonických prvků, které si zapamatujete.
Pokračování 18 / 18
Nemocnice Motol
Naše putování pražským metrem se tu chýlí ke konci. Bylo to dlouhé, podnětné a mám někdy rozporuplné pocity. Začínali jsme na nejstarší lince metra C. Teď končíme na nejmladší stanici v Nemocnici Motol. Je krásně světlá, má prosklený strop a je navržena tak, abyste se suchou nohou dostali do přilehlé nemocnice. Jako jediná ze stanic umožňuje přejít kolejiště vrchem přes můstek. Vestibul je strohý, a zároveň slouží, jako podchod pod silnicí. Pár obchůdků a víc nic. Přemýšlím, jak to celé zakončit. Asi jen pozvánkou ke koupi tištěného Reflexu, který vyjde ve čtvrtek 9. května a jeho téma se pražskému metru také věnuje.
