Hlavně nedlít v minulosti. Na délku potlesku v Cannes zatím vede narkomuzikál Emilia Perez

Půlka května a kov skřípe o asfalt. Chlápek v čepičce rozevírá svoje štafličky. Takové ty z domácích potřeb, co si je pořídíte, když potřebujete dosáhnout ke stropu. Chlápek stoupá na schůdky a kontroluje foťák. Za chvíli jím bude sahat po filmových hvězdách, které za bariérou přes ulici půjdou po tom nejčervenějším koberci ze všech. Budou se otáčet za voláním fanoušků a foto­grafů, budou stoupat ke svému vlastnímu stropu a doufat, že jej prorazí.

Filmový festival v Cannes je nejslavnějším podnikem svého druhu na světě. Má k tomu ideální předpoklady: začátek letní sezóny v malebném přímořském letovisku se tu mísí s příslibem uměleckého zážitku. Dvacítka filmů především od velkých jmen se uchází o Zlatou palmu, začínající filmaři soutěží ve vedlejším programu Un certain regard. Do všeho promlouvá velký byznys: v podzemí festivalového paláce probíhá obří filmový trh, jehož se účastní 14 tisíc profesionálů, kteří obchodují se čtyřmi tisícovkami filmů, od asijských akčních přestřelek po ty, jež se zatím nahoře perou o palmy.

Který bude mít největší hodnotu? To často záleží na přijetí na premiéře. V pečlivé choreografii se proto nemyslí jen na slavnostní příchod hvězd, ale po každé pre­miéře v hlavním kině Grand Audito­rium Louis Lumière pro dva a půl tisíce diváků začne na tvůrce mířit kamera a následují ovace vestoje, jež se přenášejí i na plátno a později končí na sociálních sítích. Novináři měří jejich délku. V neděli, kdy píšu tyto řádky, je letošním rekordem devítiminutový aplaus pro narkomuzikál Emilia Perez v režii zasloužilého mistra Jacquesa Audiarda (Prorok). Historický rekord ovšem drží fantasy Faunův labyrint od Guillerma del Tora: celých 22 minut. To už je pěkný atletický výkon, který může skutečně zvýšit poptávku po titulu, za jehož vznikem jsou zpravidla roky snažení a dřiny. Anebo taky ne.

Těla živá a mrtvá