Válka na Ukrajině: Přehnaná sebedůvěra může být osudová. Jsme si opět příliš jisti sami sebou?
Přemýšleli jste někdy o tom, jak často historie opakuje své chyby? Když dnes slyšíme o invazi na Ukrajinu, mnozí z nás na Západě si možná říkají, že tentokrát je to jiné, že mezinárodní pomoc tentokrát zafunguje. Ale co když jsme opět příliš sebejistí? Zkušenost Polska v roce 1939 je varováním, které bychom neměli přehlížet. Je možné, že i dnes podceňujeme nebezpečí a přehnaně spoléháme na vnější pomoc?
„Pozor! Letecký poplach. Ihned se odeberte do nejbližšího krytu. Nepodceňujte situaci. Přehnaná sebedůvěra je vaše slabina.“ Tohle varování na mě z telefonu v časných ranních hodinách huláká pravidelně. I když žiji v Praze, nechal jsem si v mobilu aplikaci Letecký poplach, protože často jezdím do Lvova – jako připomínku toho, co by někteří na Západě raději zapomněli.
Je zvláštní přemýšlet o Česku, mé adoptivní zemi, jako o součásti „Západu“. Ale historie to tak zařídila. A právě historie mi nedá spát. Začátek podzimu je čas návratu do práce, jenomže já jsem už v pět hodin ráno vzhůru, mozek mi pracuje na plné obrátky a zaručeně už neusnu. Letos si v tomto období navíc připomínáme 85. výročí začátku druhé světové války, kdy Německo v září 1939 napadlo Polsko. Když jsem loni na podzim navštívil Lvov, jeho obyvatelé mohli varování před leteckými útoky ještě ignorovat, ale dnes je situace tragicky jiná. Podobně jako před 85 lety nebylo možné přehlédnout déšť bomb dopadajících na polská města. Vzpomínku na sebedůvěru Polska až do onoho září otupil čas, i když Češi, po nichž už od března stejného roku šlapali nacisté, dobře věděli, že přehnaná sebedůvěra je váš nepřítel.
Lekce z krakovského muzea
O přehnané sebedůvěře Polska jsem se přesvědčil při návštěvě krakovského muzea v továrně Oskara Schindlera v dubnu 2022, právě v době, kdy se odkrývaly masové hroby v Buči. Výstava začíná tím, že Polsko mělo ve 40. letech velké plány a podle všeho bylo připravené se s rostoucí německou hrozbou vypořádat. Hitler, podobně jako Putin dnes se svými prohlášeními o údajném špatném zacházení s rusky mluvícím obyvatelstvem na Ukrajině, tehdy přeháněl a přišel s vykonstruovanými tvrzeními o špatném zacházení s německy mluvícím obyvatelstvem v Polsku. Protože jeho požadavky narůstaly, Polsko se začalo připravovat na válku a napětí stoupalo.
Vrchní velitel polské armády Edward Rydz-Śmigły odjel na jednání do Moskvy, kde navzdory tlaku Británie a Francie odmítl povolit přechod ruských vojáků přes Polsko, aby se mohli utkat s Německem. Nevěřil, že by pak Rusové někdy Polsko opustili (znal své Rusy). Jen osm dní poté, co Poláci oslavili porážku Ruska v bitvě u Varšavy v roce 1920, podepsalo Německo s Ruskem pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení, který obsahoval tajný dodatek o rozdělení střední a východní Evropy na německou a ruskou sféru vlivu. Polský osud byl zpečetěn dříve, než byla vypálena první rána.
Německo poté vydalo dosud nejstrašnější ultimátum, soubor územních požadavků v 16 bodech, načasované tak, aby Polsko nemělo dostatek času zareagovat. Zběsilá mobilizace popsaná na výstavě připomíná situaci na Ukrajině těsně před 24. únorem 2022. Bombardování Krakova začalo 1. září v pět hodin ráno a cílilo na rozhlasové stanice, letiště a civilní stavby. 4. září 1939 se polská armáda z Krakova stáhla a bezbranné město muselo kapitulovat. Uchránilo se tak před mohutným bombardováním, ale Rydz-Śmigłyho plán dalšího boje byl zmařen 12. září, kdy Británie a Francie porušily své závazky pomoct Polsku. O pět dní později, 17. září, následovala sovětská invaze s 600 000 vojáky útočícími na týl polské armády. Sovětský svaz samozřejmě prohlašoval, že brání rusky mluvící menšiny v Polsku. Německá vojska vstoupila do Krakova 6. září 1939 a 11. září gestapo vyhlásilo „nový řád“. Podniky vlastněné Židy byly okamžitě uzavřeny nebo označeny a Židé museli nosit na rukávu pásku s Davidovou hvězdou. Němečtí úředníci rychle zabavili polské a židovské domy. „Vlastníci měli zpravidla 24 hodin na to, aby si sbalili osobní věci,“ uvádí se na výstavě. „Veškeré vybavení muselo zůstat na místě pro nové německé uživatele.“
Na území středního Polska byl 12. října zřízen tzv. Generální gouvernement, jehož hlavním městem se stal Krakov (východní část si připojil Sovětský svaz, západní zabralo Německo). Na hrad Wawel se nastěhoval generální guvernér Hans Frank. Poláci, kromě etnických Němců, byli prohlášeni za občany bez státní příslušnosti. Němci plánovali, že po likvidaci Zidů bude krakovská čtvrť Podgórze vyčleněna Polákům, zatímco historické centrum, včetně dříve židovské Kazimierze, bude určeno výhradně pro Němce. „Poláci se budou smět vzdělávat jen do té míry, aby si uvědomovali, že jako národ nemají vůbec žádnou budoucnost,“ napsal Frank 31. října. Téhož dne se k němu z Berlína přidal říšský ministr propagandy Josef Goebbels.
„Celý polský informační systém musí být zlikvidován,“ psal Goebbels. „Lidé nesmějí vlastnit radiopřijímače; ponecháme jim pouze noviny, názorový tisk nesmí být povolen.“ 6. prosince svolal SS-Obersturmbannführer Bruno Müller celý pedagogický sbor krakovské Jagellonské univerzity na „přednášku“ do univerzitní budovy Novum Collegium. Müller, alkoholik a sadista, který sloužil jako kapitán Einsatzgruppen a podílel se na zabíjení polských intelektuálů během invaze a poté v letech 1940-41 na Krymu a v Moldavsku, začal takto:
Dámy a pánové!
Pokusili jste se pokračovat v práci ve svých výzkumných jednotkách a organizovat zkoušky, aniž byste nás požádali o povolení.
Pokusili jste se reorganizovat univerzitu, aniž byste nás požádali o povolení. Tím jste jasně prokázali, že nemáte představu o skutečné situaci, v níž se univerzita v poslední době ocitla a která potrvá nejméně do konce války.
Vaše pokusy provádět zkoušky a obnovit běžný chod univerzity jsou aktem zlé vůle a nepřátelství vůči třetí říši. Kromě toho byla Jagellonská univerzita vždy centrem protiněmecké propagandy.
Považujte se za zatčené.
Asi 184 pedagogů a zaměstnanců bylo odvlečeno do Dachau, prvního koncentračního tábora v Horním Bavorsku. Tento počáteční nacistický exces vyvolal mezinárodní pobouření – odsoudil ho dokonce i Mussolini – a zatčení byli postupně propouštěni, někteří však během věznění zemřeli. Aby Sověti nezůstali pozadu, povraždili v roce 1940 další skupinu příslušníků polské inteligence, která byla zajata v září 1939, na nechvalně proslulém místě Katyňského masakru. Následovaly hromadné popravy, kdy se seznamy obětí oznamovaly prostřednictvím pouličních megafonů. Na výstavě byl uveden citát sestry Emilie (Izydory Königsmannové) z řádu sester Božího milosrdenství:
Den před popravou byli vězni vyvlečeni ven, aby si vykopali vlastní hroby, a další den ráno… byli přepraveni s ucpanými ústy (přelepenými náplastí) na popraviště. Vězni si byli svého osudu vědomi a strávili celou noc v modlitbách, zpívali nábožné písně, připravovali se, vyznávali se z hříchů, pokud to bylo možné, většinou muži, zatímco ženy propadaly šílenství a celou noc tančily.
Výstava o ghettu podrobně líčí mučivé kroky systematického programu likvidace. Guvernér Frank v dubnu 1940 nejprve navrhl odstranění 50 000 Židů z Krakova, aby uvolnil prostor pro vznik „čistě německé čtvrti“. Od května do poloviny srpna si Židé mohli zvolit „dobrovolné vyhoštění“, což využilo přibližně 23 000 lidí. V červenci gestapo vytvořilo Jüdischer Ordnungsdienst, židovskou pořádkovou službu. Ta prováděla povinná vyhoštění, která začala po 15. srpnu 1940. Do prosince bylo do vybraných oblastí mimo město násilně deportováno dalších 20 000 Židů.
V březnu 1941 vzniklo ghetto ve čtvrti Podgórze, přes řeku naproti tradiční židovské čtvrti Kazimierz. Zbývajících přibližně 15 000 Židů bylo přinuceno přestěhovat se tam s pouhými 20 kilogramy věcí na osobu, čtyři rodiny na jeden byt; plán se nakonec ještě zredukoval na dva metry čtvereční na jednoho Žida. V polovině dubna 1941, během svátku pesach, začali Němci stavět kolem ghetta zeď z ostnatého drátu a kamenů, z nichž mnohé měly tvar náhrobků (a další skutečně byly náhrobky, ukradené z židovských hřbitovů). Ghetto bylo rozděleno na část A a B. Německá a polská policie ho hlídala zvenčí a židovská policie strážila zevnitř. V říjnu 1941 byl zaveden trest smrti pro každého Žida, který byl přistižen mimo ghetto, a pro každého, kdo mu pomáhal. V listopadu 1941 a následně v červnu 1942 se ghetto zmenšilo. Na konci května 1942 začaly deportace do pracovních táborů a táborů smrti.
Ve dnech 13.-14. března 1943 v Krakově vyšla najevo skutečná pravda: „likvidace“ ghetta. Židy naháněli a rozdělovali do skupin tzv. Wachmänner, ukrajinští strážní vycvičení SS v obci Trawniki nedaleko Lublinu. Ti pomohli SS pozabíjet v ulicích ghetta přibližně 2 000 Židů považovaných za práceneschopné. Současně začala v ghettu A deportace do nově zřízeného koncentračního tábora Płaszów u Krakova. „Rachot výstřelů se podivně nepříjemně mísí s pískáním, štěkotem psů a řevem Němců,“ napsal tehdy 35letý lékárník Tadeusz Pankiewicz. „Strach o děti lidi připravuje o rozum. Někteří se schovávají pod postelí nebo se zamykají do skříní nebo skrýší. Některé děti zběsile bloudí ulicemi a hledají pomoc u cizích, ale marně. Rodiče nevědí, co dělat.“ Dr. Leon Steinberg vzpomínal, jak některé ženy běžely za velitelem tábora Płaszów Rakušanem Ammonem Göthem a prosily, aby je neodděloval od dětí. „Nemějte starost, děti přijedou do Płaszówa zítra,“ odpověděl. Samuel Stoeger, 38letý mlynář, uvedl:
Některé matky utvořily v ulici Wegierska zástup s dětmi ukrytými v batozích a kufrech. Některé z nich k sobě děti tiskly uprostřed zástupu. [Göth] kolem zástupu zuřivě procházel, tahal děti matkám z náručí a surově ženy bil jezdeckým bičíkem... Göth naše dítě manželce násilím vytrhl. Nechtěla se dítěte vzdát, vystoupila z řady, za což ji surově zbil. Svou ženu ani dítě už jsem nikdy neviděl. Po třech nebo čtyřech dnech jsem jen viděl vrácené oblečení zavražděných lidí a poznal jsem mezi nimi kabát své ženy a oblečky mého děťátka.
Padla noc.
„Noc 13. března byla v ghettu hrozná,“ vzpomíná lékárník Pankiewicz.
Každý v ghettu B s hrůzou očekával následující den… Pak se objevily ztrhané postavy, neoholené, nemyté, s divokým pohledem, které se rezignovaně i vyděšeně dívaly kolem. Objevily se ženy s nemluvňaty v náručí nebo v kočárku. Objevili se staří lidé a v podpaží nesli náboženské knihy a obřadní roucha zabalená v sametu. Děti šly samy a držely se za ruce. Byl krásný, teplý a slunečný den… Tentokrát Němci lidem nenechali nejmenší iluzi o jejich osudu. Tentokrát všechny lži a podvody ustaly, už je nikdo nepotřebuje.
Myslím, že konec příběhu všichni známe. Ale protože jsem nemohl spát, znovu jsem si přečetl článek ze 4. dubna 2022 od ruské státní zpravodajské agentury RIA Novosti nazvaný Co musí Rusko udělat s Ukrajinou?. Je to jasné a prosté: „Denacifikace je nutná, když významná část obyvatelstva – s největší pravděpodobností většina – byla ve svém politickém přesvědčení ovládnuta a vtažena do nacistické politiky,“ píše se v úvodu článku, který předpokládá, že všichni chápeme, že bojovat s Ruskem, nebo dokonce prosazovat ukrajinskou identitu znamená být „nacista“. Toto slovo bylo v různých podobách použito v prvních osmi odstavcích více než třicetkrát. „Aktivní nacisté“ – tj. kdokoli, kdo pozvedl zbraň proti Rusku – musí být „zlikvidováni“, a navíc: …významná část lidu, kterou tvoří pasivní nacisté… je také vinna… Tuto část obyvatelstva je možné spravedlivě potrestat pouze tak, že bude snášet nevyhnutelné útrapy spravedlivé války… Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, jíž se dosahuje ideologickou represí (potlačením) nacistických postojů a přísnou cenzurou: nejen v politické sféře, ale nutně také ve sféře kultury a vzdělávání.
Ukrajinská kultura jako idea musí být vymazána, tvrdí článek. „Společenské bahno“, které v ni věřilo, „musí projít válečným strádáním a tuto zkušenost přijmout jako historické ponaučení a pokání za svou vinu.“ Taková „převýchova“ by měla trvat nejméně 30 let.
Předpokládám, že všichni víme, jak se příběh od března 2022 odvíjel. Ale věřit – navzdory tomu, co lékárník Pankiewicz napsal to hrozné ráno roku 1943 –, že všechny lži a podvody ustaly a že už je nikdo nepotřebuje, se přece jen jeví jako přehnaný optimismus. Někteří na Západě je patrně ještě potřebují.
Autor přednáší obory žurnalistika a literatura na Anglo-American University v Praze. Části výše uvedeného textu jsou převzaty z knihy The Lands Between: A Central European Journey (danzig&unfried, říjen 2024), která již brzy vyjde v angličtině a němčině.
