Inteligence v říši zvířat. Hranice mezi člověkem a němou tváří se hroutí, věda jde kupředu
Představa, že zvířata jsou chytrá, že disponují vnímáním, cítěním a inteligencí obdobnými lidským, obrazně řečeno, že „mají duši“, je stále kontroverzní. Naše civilizace v tomto ohledu klade mezi zvířetem a člověkem ostrou hranici. Poslední dobou se tato hranice začíná hroutit.
Bible už ve svém úvodu vymezila vztah člověka a zvířete jednoznačně. Kniha Genesis říká, že Bůh člověku požehnal slovy: „Milujte se a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a vládněte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe.“ Což člověk bez zábran po celá tisíciletí činil – se vším, co k tehdejší představě vlády patřilo. Výjimku představoval František z Assisi (1182–1226), který proslul svým vztahem ke všem živým tvorům natolik, že je dodnes patronem ochránců přírody. Tvrdil, že zvířata jsou obdařena Boží milostí, protože svou existencí opěvují Jeho slávu, považoval je za své bratry a chránil je. Údajně k nim dokonce pronášel kázání, když ho lidé poslouchat nechtěli, a prý v nich našel pozorné posluchače.
František byl sice později prohlášen za svatého, ale na většinovém vztahu lidí k ostatním živým tvorům to moc nezměnilo. K jejich schopnosti vnímat a myslet podobným způsobem jako my byli dlouho skeptičtí i zoologové, psychologové a filozofové, pro které zvířata byla jen něco na způsob složitějších strojů, jež nevnímají, nemyslí a necítí.
Filozofy zvířata dlouho moc nezajímala (koneckonců, tak jako ostatní lidé se i oni většinou živili jejich masem), nanejvýš se zabývali otázkou, jestli jim náležejí také nějaká práva jinak přisuzovaná pouze lidem. Docházeli při tom k závěru, že ne, protože nemají duši. Podobný argument zneužívali rasisté a sexisté všeho druhu ke zdůvodňování toho, proč nemohou mít stejná práva ani ženy, černoši a příslušníci sexuálních menšin. Například anonymní publikace A Vindication of the Right of Brutes (Obhajoba práv surovců) z roku 1789 tvrdila, že kdyby byla stejná práva jako na muže uplatňována i na ženy, mohla by být uplatňována také na psy, kočky a koně, což – jak každý tehdejší gentleman jistě uznal – je absurdní.
Opačné hlasy se ozývaly jen ojediněle. Například britský osvícenec, právník a reformátor Jeremy Bentham (1748–1832) tvrdil, že právo na ochranu má každá bytost schopná trpět, tedy i zvířata. Také Arthur Schopenhauer (1788–1860), silně ovlivněný východními filozofiemi, vycházel z Benthamova předpokladu, že když jsou zvířata schopná trpět, mají práva, která musí být respektována. „To, že křesťanská morálka vnímá zvířata jako věci, je základní chybou křesťanského myšlení,“ konstatoval Schopenhauer.
K těmto hlasům patří i překvapivě jasnozřivá definice inteligence v Ottově slovníku naučném z roku 1897: „Připisovat inteligenci pouze lidem je nepřípustné omezování významu tohoto slova, jednak proto, že inteligence náleží i mnoha zvířatům, jednak i proto, že nevíme, nejsou-li jí obdařeny i jiné bytosti mimo naši zkušenost.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
